technika.cvut.cz :: Technika Praha

Fotky z akcí

Sjezdy v Bechyni

22.10. 2005

Zúčastnili se: Jitka a Petrousek

Výsledky:

Sjezd 1:

Kat.	Poř.	Kdo	Body VZ
C2	1/6	Jitka Háková/Petr Jindrák	15

Sjezd 2:

Kat.	Poř.	Kdo	Body VZ
C2	2/6	Jitka Háková/Petr Jindrák	7

Na poslední akci sezóny jsme se opravdu těšili. Jasně, máme totiž z Bechyně úžasné zážitky z minulého roku. Tedy někteří. Kdyby se ostatní těšili více, tak by nás bylo asi povícero. Domluveny byly mixované debly, ale nakonec jsem zbyla s Petrouskem sama. Ale svézt se s úřadujícím mistrem republiky, to si nenechám ujít. Všechny ostatní holky se musely spokojit s kajakem:o). Škoda, že nám nedošlo dřív, že z rozpadlých deblových posádek lze utvořit nové.
Mě veze Viktor na místo už v pátek večer. Sraz máme v osm v Chuchli, tak rychle navázat, ať jsme brzy tam. Viktor má plné auto nějakých barev. Jeden víkend v roce si udělá volno, jede navštívit rodiče, tak jim rovnou vymaluje.
Stěžuju si, že celý den piju hořký čaj, protože mi došel med. Viktor hned nabízí náhradu.
J: „Ty máš nějaký med?“
V: „Jo, včelí.“
J: „Ty máš včely?“
V: „Dvacet.“
Viktor, už v autě: „Kde spíte?“
Jitka: „No, to já ještě nevím…“ Ale naštěstí už byl ve hře Honza a hlavně, Viktor je Bechyňák, tak zavolal Jožkovi. Toho to trochu zaskočilo, čekal, že všichni přijedou až ráno, ale neboť jsou všichni Bechyňáci hrozně hodní a ochotní, tak mi vyrazil do loděnice zatopit a že ne jinak, než že budu spát tam.
Kristýna se začala učit španělsky – to jsme později podrobily pečlivé diskuzi, neboť nám to nejde na rozum: Kristýna a učit se sama od sebe. Hanka typuje, že v tom bude nějakej (alespoň potencionální) mužskej. Ňákej vysokej tmavej Španělák s úzkýma bokama a širokýma ramenama.
Kačka: „Co to čteš?“
Kristýna: „Španělštinu.“
Kačka: „A odkdy ty se učíš španělsky?“
Kristýna: „Od včerejška.“
V Bechyni už na nás čekal Honza s Jitkou. Seznámili jsme s prostředím loděnice a vyrazili jsme na pivko – tedy už bez Kudějů, ti mají rodinné povinnosti. Jožka nám domlouvá telefonem, kde nám dají ještě něco najíst (samozřejmě členové oddílu) a vysazuje nás přímo před lokálem. Tam narážíme na Pavouka s Plyšákem. Jedou spolu na deblu. To mě ale udivuje, vždyť Pazi minulý týden tvrdil, že na deblech určitě ne, dokonce něco o singlech povídal.
Pavouk: „Chtěl jsem jet na kajaku, ale žádný na mě nezbyl.“ Tu samou větu si zopakoval ještě místní kuchař ???. Pomalu začínám chápat souvislosti: „Máte vy vůbec v oddíle nějaké kajaky?“
Pavouk: „Nemáme.“
Není zrovna nejdřív, tak stíháme jen dvě pivka, chlapci o dosti více panáků a Pavouk už nás táhne na diskotéku.
Pavouk: „Jitka (H.) tam bude asi nejstarší.“ – to už nezachránil ani větou: „Vypadáš sice na dvanáct…“
To mě docela urazil. Zato Honzu to potěšilo.
Prý je to jen dva kilometry. Ale tahne nás po kolejích, po polích a zavádí nás do domu, o kterém Honza prohlásil, že vypadá jako kravín. Ale moc pěkně zrekonstruovaný kravín. Pivo nic moc. Ale zase je tu biliár, tak se zabavíme jinak. Kde a jak skončili kluci, to netuším. My (já, Honza a Jitka) jsme se vydali domů po vlastní ose. Hned za domem se Jitka natáhla na poli do rygólu. To byla jen předzvěst toho, co nás čekalo. Koleje a most ještě dobrý, ale pak zněla instrukce tak, že ‘za mostem sejděte rovnou dolů’. Začínalo to docela příkrým srázem. Jitka ho sjela po zadku. Pak krátké intermezzo po nesvažující se pěšině, kde jsme však špatně odbočili a museli pak dolů zase příkrým pralesem a houštinami. Držela jsem Jitku za ruku a ta průběžně sjížděla dolů z kopce. Moje funkce byla ta, aby k tomu nepoužívala zadní partie těla. Ale nakonec jsme šťastně (ráno už jsem si tak šťastná nepřišla, když jsem si prohlídla své kalhoty – celé od bláta) dorazili na říční břeh, ale do loděnice jsme nešli. Radši jsme přeci jen dnes ještě spali v autě.
Ráno mě probudil tichý rej lidiček, jak se to tak všechno v loděnici začalo stěhovat na start. Obdržela jsem příděl snídaně, horký čaj a mohlo se jet. Snažím se vysvětlovat Hance do telefonu, kde to asi tak bude. Já to totiž taky nevím, ale něco jí říct musím. Hanka jede z Prahy až ráno s Petrem a jeho rodinkou. Naplánovala si cestu brzkým ranním vlakem a co čert nechtěl. Vlak nejel. Tak sedla do dalšího, ale už v Řevnicích zjistila, že nechala na nádraží pádlo. Tak holt musel Tomáš z postele, sednout do auta, vyzvednout pádlo a odvézt Hani na Kačerov sám. Ještě že ho mám, jinak by se asi závody konaly beze mě.
Stíháme v pohodě, ale přemrštěně mnoho času také není, takže, když nalejzáme, už na startu stojí poslední dva debly. Myslela jsem si, že bychom to pádlování mohli ozkoušet, v deblu jsem seděla naposledy před třemi lety na Salze, ale nebyl čas. My s Týnou jsme na tom stejně: přeskočit jez překodrcat mělčinu a pak už Týna letmý start a já hned za ní. Na tomto místě musím také říct, že Petrousků nová loď je výborná. A hlavně to klečení, co si tam Pavel udělal. Nožky jako v pokojíčku. Ještě před startem jsem si uvědomila, že to nebude nejjednodušší disciplína. Navíc nijak moc rozhejbaný organismus. Po dvou minutách jízdy jsem začala tušit, že na tom pocitu bude dost pravdy a asi tak v půlce jsem věděla, že to jsou jiný galeje než kajak. Navíc jsem čekala, že stejně budem něco jako poslední, ale závod je závod, navíc s Petrouskem v zádech jsem si nedovolila něco vypustit (ne že by to pádlovalo furt tak jako na začátku – když jsme přehazovali, tak jsem musela pádlo jen tak přeplazit přes palubu, neboť jsem vůbec nemohla zvednout ruce). Párkrát se mi stalo, že jsem zabrala a následný můj pohyb nemohl nechat Petra na pochybách, že jsem kajakářka. Po půlobloučku jsem zjistila, že druhou lopatku opravdu nemám.
Petr (asi v půlce): „Jedem pořád! … Na startu to sice jelo jinak…“
Výhodou bylo, že jsme měli předjezdce přiměřené výkonnosti, takže byla motivace. Dali jsme je asi v půlce. Ale ani tak by mě ani ve snu nenapadlo, že ten závod nakonec vyhrajeme. Musím tedy po pravdě připustit, že tomu notně pomohl Pavoukův noční flám a zmeškaný start, ale na to se historie neptá. Co si budeme vykládat, my jsme zase nestihli ten odpolední. Chtěla jsem Petra pochválit: „Večer ti poděkuju.“
Petr: „Že bych poslal Míšu domů?“ – asi přehlédl mé nezaměnitelné nápojové gesto.
K1 – ženy byla nejobsazenější disciplínou, navíc své hrály i emoce, když se trochu pomotaly výsledky. Ale vše se vysvětlilo a napravilo. Nejvyrovnanější byl pak kajak mužů. Nakonec ho vyhrál Tomáš Zástěra před Matějem Kropáčkem něco jako o půl sekundy. Když se k tomu připočítá, že Tomáš přestal pádlovat už asi deset metrů před cílem… To si mohli rozdat v Písku a nemuseli proto jezdit tak daleko. Ale Tomáš má jiný názor (šibalsky): „Matěj na to ještě psychicky nemá. Když jedem oba naplno vedle sebe, tak stačí jen tak bez emocí prohlásit ‚to je ale dřina‘ nebo něco podobného a mám ho.“ Na vyhlášení ale emoce byly. Tomáš byl až napodruhé vyhlášen celkovým vítězem a převzal karimatku od Matěje.
Kdosi z davu: „Koliks‘ tam, Tomáši, nechal?“
V cíli vládla příjemná atmosféra. V mokrým oblečení jsem tu atmosféru nepostřehla. Pak ale začali všichni pomalu odjíždět nahoru, už nás tam bylo jen opravdu málo a ještě méně a pak už jsem si začala říkat, že jestli Petrousek rychle nepřijede a nenaloží tu loď, že budeme mít asi časový problém. Měl to tedy naplánované asi tak na sekundu, jenom zapomněl připočítat, že zabloudíme v lese. Já jsem se aspoň stihla zašprajdovat, Petr ani to ne. Helmu si zapínal cestou. Na startu na nás mávli, jakože čas běží, tak jsme se moc nezdržovali a dali si to letmo. Ale počítám, že to mohlo být tak 20 sekund, ne víc jak půlminuta. Přesto tentokrát už za námi odstartovalo stíhací bechyňsko-blovické komando. V poklídku nás dojeli, sedli na vlnu a před cílem si to vychutnali. Co jiného se od nich dalo čekat, že? Ale tentokrát ta jízda ani tolik „nebolela“. Taky jsem už byla rozpádlovaná. Nebýt toho zpoždění na startu, tak by čas byl asi lepší než ten prvý. To je pravda, druhá jízda byla lepší. Člověk už si nedělá liché naděje, že by to bylo míň jak 20 minut, třebas 16, 18 nebo 19 a prostě jede smířenej s vlnou, kterou celých těch 20 minut tlačí i s tím, že mu na výsledkách je úplně jedno, jestli mu to spočítaj tak nebo onak. Sjeli jsme si to ten kousek až k loděnici. Krásné okolí. Vyprávěla jsem Petrovi, jak se Kožak nevěřícně vyjádřil o jeho větě, že by se mnou na Soče klidně sjezd na deblu jel (něco jako dotaz na počet promilí).
Petr: „To asi netuší s kým jsem splužil Lipno:o)!“ – pro neznalé… Říkal jsem, když jsem se ho ptal jaký má zkušenosti se sjezdovým deblem, tak mi řekl, že jo, že v tom seděl, a to jednou, asi před patnácti lety! Jinak je to kluk, kterej jezdí na plastu snad od narození a jezdí fakt dobře.
Po příjezdu už začínám cítit nohy. Vylejzám z lodi stylem, který by Kouzelník označil slovy: ‚Koukej, i invalidi sportujou.‘ V tom přibíhá Hanka: „Pojeďte až do Tejna!“ Asi se musela zbláznit. Smutně nám na naši zápornou odpověď prezentuje Jitky obdobné mínění: „Do Tejna jezdí jenom učitelky.“ Což nechápu, nejhezčí podzimní den, i trošku hlubší voda, sobota,celý odpoledne volno. No tady se projevuje ta láska k vodě, ke sportu…
Čekání na vyhlášení začíná naše žaludky už pomalu trápit. Ale vyhlášení je součástí závodu, čekáme. Někteří z nás jsou z cen rozladění. Hanka jen z tvaru hrnku, ale Petr: „Oni napsali na diplom ženskou na prvním místě!“ Taková křivda. Ale já jsem byla v cíli první, s tím se nedá nic dělat. Bechyňská keramika, nádhera. Už cena z loňska leží někde v kotelně, aby příliš nejitřila můj citlivý vkus, tak tam můžu přidat i tu letošní mističku. Ale ceny pro singlíře mně přece jen zaujaly: Keramická břicha, ale rozměrově přesně podle majitelů: Viktor Kuděj největší, P. Habich prostřední a …
Pak jsme se konečně dočkali i oběda. Možná už se tomu dalo říkat i večeře. Hanka s Kristýnou stihly napsat domácí úkol, hlavně jsme se stihly nacpat pikadorama, takže hlad v hospodě nebyl, až když jsme odcházeli. Anička rozdrobit rohlík po půlce lokálu a nás od jídla i od našich spolustolovníků chvilkami odlákával televizní zápas Litvínova.
Hanka zavzpomínala na minulotýdenní potupu, kdy prohrála celotělní masáž se Slávkem.
Míša: „To by ale byla prohra tak jako tak, ne? Ty bys chtěla, aby tě masážoval Slávek?“
Hanka: „Mně je jedno, kdo mi to dělá.“
Jindráci se začínají zvedat. Andulka začíná plakat. To ovšem vysvětluje jeden místní zřejmě již zkušený tatínek: „Chce asi vidět druhou třetinu.“
Před přesunem na Kameňák se ještě stavujeme v loděnici a připravujeme spaní. Já budu spát s rodinkou v loděnici a Hanka v autě. Podle toho také dostala večer příhodnou přezdívku – Mondeová. Petr slibuje dorazit jen, co Anička usne. Autem. Tak si Hanka libuje, že bude mít ložnici až u hospody. Ale chybička se vloudila. Ančí ponocovala až do jedenácti a Petra jsme se už nedočkali.
My vyrážíme vstříc dobrodružstvím do již zmíněného prudkého kopce. Jdeme po kolejích a samozřejmě jel vlak. Ale aspoň jsme viděli jak jezdí vlak po prvním elektrifikovaném mostě v Evropě… nebo jak to Pavouk včera vykládal. Na zábavě ještě nikdo moc není, ale začíná se to pomalu zaplňovat. S Kristýnou jsme si řekly, že se navzájem ohlídáme. A oproti leckterým očekáváním se nám to podařilo. S Hankou nás zase napadlo, že si dáme tatínkovský večer. Stejně tam byli samí takoví. Tkvělo to v tom, že si zatancujeme se všema dostupnýma tatínkama. Co říct. Viktor se prokázal býti dokonale neoblomným.
Kapela hrála spíš country. Chvílemi to nebylo moc k tanci (Jitka to označila jako ‚kyčlovky‘), to nám ale nevadilo. Hlavně Hance ne. Pila colu s rumem, po Víťovo objednávkách z toho byl tedy spíš rum s colou. Juchala tedy vydatně. Dokonce sklidila pochvalu od Víti: „Na tom parketě tancuješ jen ty a tvoje prsa.“ To byla chvilička, kdy si Hani odpočala. Zdrceně jsem si sedla ke stolu a dělala jsem naštvanou. Ale vydrželo mi to asi tak čtvrt hodinky a začala jsem juchat dál. Na to konto nám Hanka vyprávěla jak běžela stovku na zápočet a mladý asistent jí v cíli zapomněl zmáčknout stopky.
Viktor si něco chvíli špital s Hankou a pak se, hrozíce, obrátil na Týnu: „Ode dneška se přestáváš malovat! Hanka mi právě řekla, že taková ta tužka stojí třeba STO korun!“ Takové překvapení.
Tomáš se zase pochlubil, že si jen tak ze zájmu přeměřoval, podle odřených lodí, jak má kdo dlouhý záběr a že podle toho se pozná kajakář. Nezáleží to náhodou i na předklonu? To byl úvod k pokloně „starému Grossičovi“: „Dneska jsem mu pomáhal navázat loď a jak on má dlouhý záběr, to jen tak někdo nemá.“ Tak nějakou tu poklonu přidal každý. Vzpomnělo se i na Roberta. „I Robert si v době, kdy se začal prosazovat do čela, považoval toho, že předjel ‚dědka‘.“
Kristýna: „To to ale nebyl ještě dědek.“
Tomáš: „No, Andula je omsdesátej devátej a já nějakého Knebla registruju asi tak v dva a devadesátým…“
Pak nás chvíli zabavil Viktor svou objednávkou. Každýmu rum. Někteří moc nadšení nebyli, což ovšem odnesla Hanka, která pila rum celý večer a z této sérky měla dobrou polovičku. A brčkem. Až za několik týdnů jsem se dozvěděla, že moje chování označil Viktor: „Jako magor, výstřední a nevhodné.“ Taky se ptal Týny, jestli by se snad nechtěla chovat taky jako já! Tomáš to odmítl se slovy, že pije jen čirý alkohol, o čemž se jal přesvědčit mě, také rum odmítající. Ale já, silná osobnost, jsem ginovému šílenství nepodlehla. A to není zrovna obvyklé. Ale uznejte, dva panáky za celý večer…
Hanka měla ovšem jasno: „Gin ty si dáš, ten ty chceš! Celou dobu říkáš ne a na gin – ‚možná‘. To je jasný! Možná znamená ano.“
Někdo: „U tebe i ne občas znamená ano!“
Hanka však také některé panáky nehodlá zkonzumovat. Aby ji Viktor přesvědčil, poslal Týnu, aby jí sehnala cigaretu – výměnou za dva vypité rumy. U stolu se však kouření setkalo s poměrně velkou nevolí.
Tomáš názorně ukazujíc jak moc: „Tos‘ u mě Hanko hodně klesla!“
Hanka: „To jsem netušila, že jsem u tebe mohla být tak vysoko!“
Tomáš, nesmělý to ‚mladý‘ muž, nahnouc se ke mně, odhodlal se k ‚intimní‘ otázce: „To tričko máš sešité nebo to jsou dvě?“ A celej při tom zrudnul, když se Jitky rukávu dotkl.
Také se dostalo na otázky formy.
Hanka: „Já už pravidelně několik let časuju formu na září a říjen.“
Já jsem se svěřila, že od té doby, co jsem se vrátila z Dánska, trénuju v podstatě jenom nárazově a teď poslední dobou už skoro vůbec: „A čím míň trénuju, tím jezdím líp.“
Vysvětlil mi to Viktor: „Systematicky nepracuješ na svých zlozvycích.“
Hanka rozebírá něco obdobného: „Jezdit na lodi je jako když okřikuješ psa. Musíš o tom být absolutně přesvědčený.“
Ale realizujeme se i na parketě. Mražený jahody jsou hit. Nový hit je také píseň Klídek, pohoda, Kropáček! Hanka odmítá uvěřit, že má větší prsa než Týna. Nechá se přesvědčit až důkazem. Při prohlídce cedulky Týniný podprsenky (přímo na parketě) smutně kapituluje: „Ale obvod hrudníku máš větší! Máš 85C a já 80D, no, někdy E.:-(“
Jožka je evidentně dobře naladěn. Má radost, že jsme přijeli (my také máme radost) a že se všechno, včetně počasí, tak vydařilo: „Všechno zařídím, všechno zařídím! Doma ne, ale pro oddíl všechno!“
Tomáš začíná být nervózní, že si stále píšu nějaké poznámky. A neuspokojí ho ani, že si píšu, co mě napadá k diplomce: „Já tě znásilním a pak si to přečtu!“
Důležitější otázka k řešení je, kdo bude příštím předsedou Elektra. Víťa (tedy Viktor) nebo Hanka? – Kdo má větší hrudník! Přeměřovátkem se stalo brčko. Hanka 4,5, Viktor 6! Je to jasný.
Kudějovi jsou na odchodu. Ještě se ptám Viktora: „Kdy jedete domů, až večer?“
V: „Jo.“
Pavouk: „Jakože byste ještě zakalili?“
Když vyhodili i nás ostatní, vyrazili jsme směrem k loděnici, ale daleko jsme nedošli. Tomáš tu má přeci auto. Tak trochu overloaded felda míří k novému našemu působišti… Takový zakouřený bar. Honza s Jitkou se otáčejí hned ve dveřích. Mě zlákala nabídka jídla a za chvíli koukám, že se sem přesunuli z Kameňáku skoro všichni.
Dneska bych se ještě pochválila, že jsem se uložila, aniž bych vzbudila dítě, což ovšem napravila Hanka, když dorazila o chvilku později pro klíče.
Cestou domů jsme se stavovali u Petrouska na chatě pro dětskou sedačku a kraba v krabici. Hanka odmítá si s ním sednout do jednoho auta. Petr musí udělat místo v kufru.
Hanka: „Ten tak smrdí!“ – Což samozřejmě po těch letech není pravda.
Petr: „Já smrdím víc!“
Hanka: „Jsem tě, Jitko, včera pozorovala zezadu a jak máš tak jako vystouplý lopatky, tak to vypadalo jako by to byla prsa.“ – Na to už se nedá nic říct.
A zbytek jsem prospala.

Jitka a Hanka a Petr