Fotky z akcí

Ardeche 2002

Fotky

Tak a je to rok co jsme začaly psát kroniku...
Tentokrát jsme měly akci Ardeche mnohem lépe naplánovanou než loni. Tomáš měl od pátku dovolenou a tak až do úterka svařoval zahrádku, připravoval auto, nakupoval… Když jsme ale ráno v úterý přijely k němu do Třebáně, byl zrovna na pohotovosti s okem, vlítla mu tam špona. Ale vyjeli jsme stejně.

Poučili jsem se z loňských štrapácí a termín závodu jsme skoro trefily. Skoro znamená nepovolenou toleranci 1 den. Problém jsem zjistila v pondělí večer, pár hodin před odjezdem, úplnou náhodou.
Hanka asi hodinovými telefonáty vše domluvila, ale Míša to bude mít na zápočet tip ťop.

Tomášovi pořád není jasný systém studia na vysokých školách, a tak se ujišťuje: "…ale na zápočet musíš být taky chytrá, ne?"

V pondělí odpoledne jsme taky potkali na Bohemce Zdenu, zrovna když jsme nakládali lodě. Nebylo těžký aby ona poznala Tomáše, (podle lodí) ani aby poznal on jí (podle dětí).
Zdena: "Ježišmarjá, co to vezete? To je lepší to táhnout za autem."
Je pravda, že holky mají takové archivní exempláře, možná už mají i historickou cenu."

5.11.2002 Úterý

První komplikace nastala už na autobusové zastávce v Troji. Obloženy zavazadly jsme se snažily nastupovat do autobusu v ranní špičce… V tom zvoní Hance telefon… Tomáš má něco s okem a jede na pohotovost.

Vlak jsme stihly všechny a dumaly jsme, co jsem zapomněly a zároveň, co se do auta už nevejde.
Veronika má nové dlouhé neoprenky, když nám popisovala jak jsou úžasný: "…chodila jsem v nich včera doma celé odpoledne."

Nakonec jsme vše naložili a nasedli a pak Hanka zjistila, že jsme jí zastavěli svačinu. Tak ještě krátký nákup a v 10h jedem.
Hned nám rádio nefunguje a tak Hanka radí: "Tak se do toho praští a půjde to."
( na můj mobil to funguje spolehlivě).
Tomáš: "Do toho ne, to je moje vlastní, do jinýho si klidně bouchej!" Hanka: "Třeba do tohodle?"
Tomáš:" Ale dej pozor ať na tebe ten airbag nevyskočí."

Při rychlosti 120 km/h mi na okno vypadla houbička z lodě, máme jí jako vlajku. Zahrádka je super. Vypadáme směšně, i šlapce u silnice spadla čelist.

Před hranicema jsme naposledy v ČR natankovali a dostali vynadáno: " To myslíte vážně? S takhle špinavým autem chcete jet do zahraničí? To budete jen dělat ostudu!"
Neudělali jsme kšeft myčovi oken, což ho dost rozzuřilo.
Míša: "To stejně nemá cenu. S těch lodí stejně poteče bahno…" Vůbec nepřeháněla, protože ani po několika mytích povodňové bahno ne a ne pustit.

Řešíme to, co trápilo nejvíce naše okolí, maminky, tatínky, švagry a tak: zahrádka zboku přečuhuje auto. Kdekomu vadilo, že by nás mohli vrátit z hranic, ale Němci si ničeho nevšimli, tak uvidíme, co Švýcaři. Veronika však ví, jak je přelstít: " Každá si vezmem svou loď na záda, Tomáš složí zahrádku a půjdem pěšky, jo a ty neoprenky jsou fakt supr, jsou táák příjemný." Je vidět, že ani po hodině jí neoprenky z hlavy nejdou.
Hanka: "To je hrozný, člověk má v tom autě tolik práce, že kolikrát ani nemá čas se vysmrkat."
Jitka přebírá funkci maminky.
To jsem ještě brala v pohodě, netušila jsem jak z toho budu pozdějc nešťastná. Tomáš totiž bral za manželku vždycky toho, kdo seděl vedle něj, takže Hanka, Jitka, Míša, Veronika,… žádnej rozdíl.

Veronika: "Já na tomhle sjezďáku byla jezdit akorát jednou v Chuchli a to jsem se bála. Ono to tam bylo takový holý a strašný, jako po nějaký katastrofě…"
Všichni: "Ono je to po katastrofě".


Tady máme hláškou, o který fakt nic nevim, ani kdo ani kdy a v jaký situaci ji prohlásil, ale je dobrá sama o sobě, zlášť když si uvědomíme, jak si všichni Willyho vážíme za jeho pohostinnost intelektuál a jiné schopnosti: "Willy by si to nelajznul…." - to řekla ta nejdrzejší - já, ale už si také nepamatuju, jak to přesně bylo. Šlo o to, jestli nám Willy udělá zas nějakou dobrou véču nebo ne..

Veronika: "Dáte si někdo musli tyčinku?"
Hanka: "Podvody nejim."
Vysvětlení je jednoduchý, já považuju tyhle tyčinky za hroznej podvrh, protože se tváří jako sladkost, ale když do nich kousnete, nestojí za nic. = žádná čokoláda.

Zastavujeme v Augsburgu, abychom protáhli nohy, uvolnili zadky a nechali se uchvátit místními kanály i akčními slalomáři. Samozřejmě, že nás trápil stesk po slalomkách, ale zase na druhou stranu 4 stupně a vítr…
Poobědvali jsme skvělou polívčičku a bylo nám fajn. Jen to počasí nás zatím neuspokojovalo. Jen těsně nad nulou a když se setmělo tak i méně.
Já pořád věřila, že ve Francii bude sluníčko, tríča a sukýnky… i když to byla představa víc než optimistická, ale moje přání bylo tak silný, že se splnilo.

Kolem půl deváté jsme dorazili k Willymu (na žádných hranicích nás tentokrát nezastavovali). Půlhodinu nám trvalo obsloužit troubu "pro blbce," Hanka na tomto supervýtvoru nesnesla lilek, tak nám aspoň zbylo víc.
Kolem jedenácté přišel Willy, ubytoval nás a Hanka ho za odměnu samou radostí polila červeným vínem. A spalo se nám skvěle. Taky poslední civilizovaná noc.


6.11.2002 Středa

Bavíme se o Kavkazu. Řekla bych, že se bavíme hlavně o Láďovi - a to přesně stejně jako loni.
Míša: "Co je to 1203-ka?"
Tomáš: "To je německý výrobek. Poslední model před rakví."

Hanka: "Tady na konci světa nám musí zaplatit, že jsme sem přijeli!"

Veronika: "Mně baví trápit malý děti. Vás nebaví někdy trápit malý děti? Oni maj tak vyděšený očička."
Veronika má malou ségru, který nalhává věci, jako že není její ségra, ale její máma, a máma že je babička, že jí adoptovali, protože jí Veronika nechtěla a tak….

Hanka: "Nešlap na plyn,… jeď rychleji,… jeď zadarmo,… zastav,… už tam chci bejt…." Tak tohle Jitka přehnala. - to jako tím, že to zveřejňuju?

Ráno jsme vyrazili brzy, abychom toho co nejvíce stihli. Alpy byly nádherné, sluníčko svítilo, nicméně teplota nízká. Zastavili jsme u Lago Maggiore, těsně za Italskými hranicemi. Bezva jezero, holky se hned vrhly na vodu a objely celý přístav. Při otáčce si Míša dala povinnou koupel a jelo se zpátky. Nebylo jednoduchý loď vytáhnout plnou vody po rovný stěně vysoké přes metr.

Najíst se, nasedat a k moři!!! Kus jsme si zkrátili po dálnici, abychom zjistili, že všechny kempy jsou zavřený a ubytovny předražený.
Nakonec jsme s těžkým srdcem obětovali €36 za noc v ubohém campu Columbus. Janov jen 36 km vzdálen. Už se těšíme na mořská dobrodružství. (O moři jen tušíme, protože je černočerná tma.)


Čtvrtek 7.11. 2002

Skoro celý den trávíme v Celle Ligure.
V noci pršelo. Ráno se někdo se probudil mokrý (Tomáš), někdo měl alespoň mokré věci (Tomáš a Hanka). Nebylo extra teplo a také bylo zataženo. Vyrazili jsme si tedy prohlédnout přímořské městečko Varazze, asi 4 km procházka nad mořskými útesy.

Jitka: "Já bych taky chtěla mít (nějakou) takovou jachetnici!"

Hanka: "Hele ono to má jen jedno kolo!"
Všichni: "To je rotoped…"
Hanka: "Ale stejně to má mít dvě kola a tohle nemá!"
A to si taky myslím do dneška. Oni mi to nevysvětlili.

Byli jsme na obědě, kde jsme sdíleli všichni dohromady dvě pizzy. Naúčtovali nám každýmu 1,5€ za existenci, kdybychom to věděli, asi bychom si to rozmysleli. Dali jsme si ještě zmrzku ta byla super. Byla to zmrzlinárna s nekonečným množstvím chutí, která nás úplně pohltila. JOOO!

Hanka hodnotila znalecky: "Na míráku mají lepší". (pizzu)

Aspoň že měli pěkné vidličky. Takové mi ze sady někdo na koleji ukrad…

Cestou zpět se polední teplo začalo vytrácet, vypadalo to skoro na déšť. Tak rychle, rychle ať stihnem vodu před setměním.
Veronice se nechce, tak na pláži v Celle předvádíme svou show jen my tři: Míša, Jitka, Hanka. Je to božský!!! Rozhodně větší vlny než vloni. U břehu se chovaj jak válec, takže zážitky nepopsatelný. Zkoušíme eskymovat a docela nám to jde. I obecenstvo se skvěle baví.
Tím obecenstvem je myšlena spousta Italů, kteří nevěří vlastním očím, nicméně nepřestávají civět ani když jsme úplně svlečený a ani když jim nadáváme, že jsou úchylové. Je jim to jedno.
Když už nás to přestalo bavit, převlékáme se, nasedáme a jedeme dál. Průměrnou rychlostí 35 km/h, navíc ani nic nevidíme, prostě vopruz.
Tak si aspoň povídáme.

Následují nesouvislé úryvky našich nesouvislých rozhovorů.

Jitka nadává na to jak je lepení lodí komplikovaný: "Díry jsou většinou na nedostupných místech."

Jitka: "Neviděli jste někdo mojí tužku?"
Veronika: "Asi spadla do mojí boty, když jsem byla čůrat, tak mně tam tlačila."


Další krásnej přežblept se poved Míše, když si chtěla postěžovat: "Ty nejsi naše mašinka, protože jseš na nás hrozně zlá."

Zakempováváme na luxusním a podezřele levném místě v San Remu. Už se těšíme na ráno a na další skotačení ve vlnách. Hanka se rozhodla přespat na plážovém lehátku, což teplotně moc nevychtytala.


Pátek 8.11.2002

San Remo. Vzbudilo nás sluníčko. 18 stupňů a pálí to jako blázen. Tento luxusní kemp má jedinou chybu. Nejbližší pláž je v Celle, kde jsme byli včera. Jsme ale úplně uchváceni nádherným počasím i pobřežím, takže se nevzdáváme a vydáváme se hledat.
Našli jsme poměrně nedaleko, leč na zaparkování to tu moc dobré není. Popojedem ještě tedy pár km a "utáboříme se." Vlny jsou zvířecí, jak říká Veronika. Nepříjemná je oblázková pláž.
Všimli jste si, že Jitka si furt něco vymejšlí? Chtělo by to písek. Nakonec jsem dala Jitce za pravdu, až při převlíkání, když mi z podprsenky vypadnul na nohu balvan. A skoro pak Hance upadla noha.
První se hrdinně vrhá do vln Hanka a projíždí asi tak metrové. Mně se to také daří a na širém moři je to pohodička. Vlny jsou však super, houpe to jako blázen. Taková horská dráha. Kolmo ke břehu je úchvatný pohled. Loďku to zvedá a zas hluboko propadá a přede mnou se vztyčuje stěna a pak pěnící se vlna. Nakonec chci ke břehu a nade mnou další válec - nepopsatelné pocity. Další o něco větší mě už roluje a vytahuje z lodě ven jsem nadšená a vrhám se do vln. Hanka je také nadšená a vrhá vlnám vstříc Veroniku a Míšu.
Ony jsou hrozně nerozhodný a neakční.. Míša vypádluje první dvě vlny a má vyhráno. Nakonec se ale stejně zvrhne už docela daleko od břehu. Já a Hanka - Baywatch hadr. Ve vlnách jsme ale skoro prd platný . Ono se hlavně strašně špatně zachraňuje, když jsme měly záchvaty smíchu a navíc potom plno práce samy se sebou, abychom se vůbec dostaly ke břehu.
S Verčou to dopadá ještě líp. Vypadá to úchvatně, po rozplavbě, ale její zadek zeje velkou dírou. To Hanku jen vyprovokuje a chce se zabít osobně (viz foto). Přelopuje ji to přes zadek na hlavu a je taky venku. Tak jdem radši vařit oběd - pořádné jídlo. Zajímalo by mě proč na nás všichni ti Italové tak čumí. Podle nás jsou to úchyláci a záviděj nám oběd v hrncích. Chápu sice, že máme okolo auta na půl hektaru rozesety lodě, věci, vařič, šprajdy a mezitím vším se zrovna převlíkáme, nebo vylizujeme hrnce, ale stát a neslušně zírat půl hodiny - to je hustý. Na vodě jsme ale tou nejlepší atrakcí.

Navečer se řítíme dál směr Ardeche. Už máme plný zuby okresek, tak jsme se rozhodli zainvestovat do dálnice. To jsme netušili, že fotobuňka si bude myslet, že jsme náklaďák. Nicméně horentní sumy platíme stále.

Pozdě za tmy dorážíme do Vallon, naštěstí, protože cesta už byla na sedačkách auta nesnesitelná. Super polívka farmářská nás k večeři trošku zasytí a hurá spát. Teploty klesly na pár stupínků nad nulou, ale stan se zadýchá a můžou se nám zdát další bláznivé sny.


Sobota 9.11.2002

Ráno vypadá povzbudivě. Sluníčko, mraky mizí a kemp se plní samými cizími lidmi. Slyším Hanku do stanu: "Tady v celým kempu není jediný český auto."
Potřeba mě nutí ven a první na koho metr od auta narážím jsou Lenka Lagnerová a Petra Slováková ...
Po snídani Veronika začíná řešit loď. Sehnala německý polyester a Tomáš se činí. Je vidět, že má dlouholetou praxi.
Veronika si stěžuje, že nemá loď, jen pojízdnou barvu.
Dojídáme! Balíme! Jedem zjišťovat start.
A také nutný trénink… Vloni se starýma loděma nám to jelo o něco rychleji. Připadám si jak na Václaváku. Samý Češi a sem tam francouzský turista. Asi jsme trhli sjezdový rekord. Tomáš už chtěl jet na policii.. (6 hodin).
Večer nechybí nutná alkoholová podpora v baru (leč Italové smluvenou schůzku nestihli, tak poklábosíme až po závodě. A zas byli lepší než my - o chlup).



Neděle 10.11. 2002

Den závodu.
Snídáme v autě.
Hanka: "Tady to těma sejrama smrdí, to je určitě niva."
Veronika: "Tu jsem ani neotevřela."
Hanka: "To smrdí už ten název."

Zase si pochvalujeme počásko.
Jitka: "Já si přijdu jak v létě, stažené okénko!"
Hanka: "A je teplo!"
Jitka: "A ani není zima!"

Na závod je nezvykle teplo a také nezvykle moc lodí. Na druhou stranu je to úchvatný. Prvních patnáct minut se nepádluje - není kam strčit pádlo, leda někoho propíchnout. Ani nevím jak jsem v tom chumlu mohla udělat hodiny. Mladý pan Kratochvíl mě ale "odpádloval" kus na stranu, tak to dobře dopadlo. V tomto místě mě opustila Hanka a nandala mi další skoro půlhodinu. Z další cesty si pamatuju už jen, že nenávidím debl-kajaky, povzbuzující pokec se singlířem v kajaku z kaplické party a svůj úpěnlivý pohled za každou zatáčku a až na jednu výjimku také zklamání, že to ještě není konec. V cíli jsem snědla na jedno sousto horalku a celá zmatená (slabým hláskem) jsem se vydala hledat Hanku: "Pomoc, zachraňte mě. Hanko, kde jsi, Hanko!" Hanka zatím zjistila, že auto pro nás nepřijelo, tak na druhé sousto sníme svačinku pro dojedší účastníky a obdivujeme lodě ostatních souputníků - konkrétně čokoládové tyčinky, sušenky apod. přitessované pro případ vyčerpání. Ale ačkoliv jsme vyčerpané byly, tak jsme odolaly. Za další hoďku tu byla už i Veronika i auto. Konečně sundám ty mokré nepříjemné hadry..



A už jedeme domů.
Hanka: "Ty Tome, už na tom musíš být dost špatně, když bys dal auto za to…"
Tomáš: "Auto není moje, když ho ukradou, dostanu nový."

Dáváme si různý pochoutky.
Tomáš: "Fuj tady to smrdí jako kedlubna."
Hanka: "To je květák."
Tomáš: "A co to zase jíš?"
Hanka: "Květák."
Tomáš:"A co to držíš v ruce?"
Hanka: "Květák."

Zastavili jsme na záchod.
Tomáš: "Haničko, proč lezeš tím bahnem? Ty máš vysokou školu, ale…"
Hanka: "To jsem nevěděla, že mi tohle řekneš."

Jíme řízek a Hanka vrací chleba.
Tomáš: "Hani, tu farmu si pořídíš sama a budeš se o ni starat."
Všichni: " Jakou farmu???"
Tomáš: "No prasečí, vždyť Hani sní selátko k večeři."
No coment, už toho začínám mít dost.

Hanka: "Tome, jedeš pomalu."
Tomáš: "Jedu 130."
Hanka: "Jedeš 122, jsou to dvě čárky za 120."


I přestože jsme jeli pomalu jsme do Prahy dorazili včas. Míša stihla zápočet a za jedna. Takže hurá za rok.