Fotky z akcí

Špindlerùv mlýn

12. - 15. 5. 2005

Fotky

Zúcastnili se: Olík, Mecoun, Jirka, Slávek, Cucíno, Seluš, Linda, Jitka, Míša a Veronika

Výsledky:

CP sjezd
Sobota: sprint


Nedele: sjezd


CP slalom
Sobota:


Nedele:



Ètvrtek 12. kvìtna
Pìknì jsem si všechno naplánovala, abych stihla navázat a vèas být na Jirkùv èas odjezdu v Dejvicích, leè chybièka se vloudila. Zapomnìla jsem si registraèku, tak zase zpìt do Troje a zpoždìní je na svìtì. Dorážíme natìsno, jenže za deset dvì je koryto stejnì ještì suché. Tak aspoò domluvíme o den delší spaní u paní na Michláku. Bydlí tam nìjaká pofiderní stavební firma, ale na dìlníky už jsme zvyklí. I když tito jsou opravdu divní. A hroznì smrdí. Musíme se rychle èinit, abychom to pøebili naším hydro-pachem. Stihli jsme dvì jízdy a ve tøi ètvrtì na ètyøi je voda zas už dole. To nás pìknì namíchlo. Navíc padají kroupy (jen málo). Vìdìt to, zùstanu dole si aspoò sjet soutìsku. Míša dvakrát zaplavala, ještì, že jsme mìli s sebou Petrouska na slalomce. Všichni, kromì mì, Lindy a Jirky, mizí zas znechucenì do Prahy. My obstaráme nákup, bychom nezhynuli hlady. Pøed veèeøí však dostal pøednost hokej. Ne, že bychom jim vìøili, ale ke konci to bylo opravdu zajímavý. Jirka s Lindou vyrážejí na veèeøi do Vrchlabí, mnì dnes postaèí tìstoviny a hlavnì hupsnu do postele a trošku si zdøímnu. Ještì stále mì trápí rýma, co mì pøemohla na Kamenici. Ale tentokrát jsem pevnì rozhodnutá se s ní utkat na život a na smrt - její. Ve Vrchlabí se tentokrát veèeøí v pivovaru bez piva (jak podotkl Jirka). Kdo by to stejnì jako já špatnì pochopil, vysvìtlení je takovéto: oni pivo mìli, ale ne plzeòskou 12. Pro hospodu v podstatì tragedie. Veèer už jsme jenom prokecali u dobrého jihoafrického vína, co tu Jirka v supermarketu objevil.
Jirka: „Tak nám Vašek zase do patnáctky nastìhoval nìjaký vraky, že už tam není místo na naše lodì. Tak jsem jeden chtìl vytáhnout, že ho nìkam vyhodím. A jak jsem zatáhl, tak mi v ruce zùstalo poutko i s kusem lodi. Tak jsem ji rovnou pøestìhoval do šestnáctky.“
Pátek 13. kvìtna
Azuro, slunce… tedy dopoledne, než pustili vodu. Ale proti vèerejšku si nemùžeme stìžovat. Otvírám oèi a hned mì napadá, jaký je to dnes nebezpeèný den:
J: „Jste povìrèiví?“
L: „Ne, ale file si dnes dávat nebudu.“ (viz Èeòkárna)
Dopoledne trávíme v posteli, ale pak nás to stejnì vytáhne ven na krátkou procházku. Natrhám Lindì k narozeninám kytièku, je sice chudá, jenom býlí, ale otrhávejte krásnou kvìtenu národního parku, to nejde. Zkontrolujeme matroš a hurá na vodu. Pøijeli Cucíni a pøivezli nám ‘velkého gondoliéra’. Praskla mi stará záplata, tak musím jezdit zbytek dne na tréninkovce. Když pøijde pùl pátá, tak zrovna øídím a mám loï nahoøe. Ani nikdo jiný se do soutìsky zrovna nežene, tak se jdem aspoò podívat a hurá nahoru míchat epák dokud slunce svítí. Linda pøi poslední jízdì skoro zlomila loï v našem oblíbeném místì. Nahoøe v kopcích si museli myslet, že jde bouøka. Jirka s Lindou mají vzorovou spolupráci. Støíhat. Brousit. Lepit. Pùjèuju si nùžky, nebo� podle osvìdèené praxe ty moje leží v kotelnì, kde jsme je zapomnìli pøed Èeòkárnou. Pøi míchání lepidla mi došlo, že není od vìci si nìkteré vìci pamatovat nebo si je alespoò napsat. Ještì, že máme Jirku, který má tabulky všech možnejch i nemožnejch epákù v hlavì. Pomìr mi pøipadá povìdomý, tak budu do rána trnout. Lodì ukládáme do udírny. Tak øíkáme nìèemu jako lyžárna, kde dìlòasové hulí. Odvèera jsem tu mìla dokonale vyuzené pytlíky. A rychle do sprchy ze sebe smýt jakékoliv pozùstatky té ošklivé èinnosti. Když vyjdu ven, barák prázdný. Všichni nìkam zmizeli. Když už mì s sebou nechtìli, alespoò mohli øíct, že odcházejí. Tak èekám na holky, který nìkde skejsly v zácpì. Najednou je plný dùm. V tøílùžkovém pokoji je nás jen pìt. U Cucína na dvoulùžáku ètyøi. Jen Jirka s Lindou uchránili své soukromí. A když se v našem pokoji usadí kromì nás ještì ti ètyøi od vedle, je to kopa legrace na malém prostoru.
Martin sdìluje svoje první dojmy ze slalomového Špindlu: „Já neøíkám, že se nebojíme, jenom už nemáme ten panický [foneticky] strach.“
Doplòuje ho Michal: „Jezdilo se nám výbornì. A pak povìsili branky.“
Michal tahá z Míši, jak to má vlastnì s tìmi rùznými studii a s prací…: „A co vlastnì teï dìláš, že máš takhle èas si pøijet do Špindlu?“
Míša: „..Jsem byla v tom Holandsku… pak jsem nastoupila jako doktorand a teï tam uèím.“
Michal: „V Dánsku?“
Míša: „Ne, na zemìdìlce.“
Veronika upøesòuje: „A jezdí tak na otoèku do Špindlu.“
Ví�a zabírá, dle svých slov nejpohodlnìjší místo v pokoji – ve skøíni. A zaèíná debata na téma lodìnice. Dovídáme se, že Vašek rozposlal mail s vyúètováním od SÚZu. Dìlá to nìjakých 60.000 roènì na oddíl. Poèty, poèty, poèty – nìjakých dva až tøi tisíce na èlena. Výborný pøíspìvky za èlenství v Chuchli. Elektro je na tom ovšem s èlenskou základnou hùøe.
Hanka: „A kolik by to bylo?“ – „30.000 ty a 30.000 Ví�a.“
Verèa: „Mají ještì Maèkyho. Už to padá na 20.000.“
Jitka: „Jolano, nejsi ty taky v Elektru?“
Jolana: „Já jen tiše èekala, jak to dopadne. Že na mì tøeba zapomenou.“
Ví�a: „Kus zaplatí Kudìjovi a jsme na tom stejnì jak Technika.“
Debata se stáèí smìrem: Oddíl ano, lodìnice v Chuchli ne.
Martin S.: „Tak nasquotujeme nìjaký baráèek u Vltavy, jeden znám.“
Hanka: „Nebo se pøesuneme do Tøebánì.“
Martin: „A co vám tam teèe?“ – „Berounka.“
Veronika: „Jenže tam potøebujeme i nìjaký zázemí – u øeky.“
Hanka: „Jsou tam fotbalový kabiny.“
Veronika: „U nás v práci je prý volný celý suterén. Po povodních odtud odstìhovali nìjaký archiv. Na to jsem se ptala hned u pohovoru.“
Jitka: „Tak až nebudeš ve zkušebce, tak se zeptáš.“
Slávek: „A kde to vlastnì dìláš?“
V: „V komunismu. … Teda jmenuje se to VRV – Vodohospodáøský rozvoj a výstavba.“
Mít lodìnici u Mánesa by bylo opravdu mastòácký. U Verèi v práci mají pro ježdìní pochopení. To vyplývá i z následující historky: Veronika u obìda sonduje, jak by to vypadalo, kdyby odešla v pátek døíve, tøeba k doktorovi.
Veronika: „Jedeme na víkend do Špindlu a voda teèe jenom do pìti.“
Kolega: „Tak se osprchuješ až ráno.“
Další variantou, jak se zbavit poplatkù, je odchod z oddílu.
Veronika: „Budeš muset uvést do pùvodního stavu svoje lodì. Jako tenkrát my ty naše leklý ryby (slalomky).“
Mimo téma radí Slávek Hance: „A nepomohlo by ti, kdyby tì nìkdo hladil?“
Slávek se ptá Martina-jachtaøe: „Èím natøít døevìnou loï?“
M: „Lodním lakem.“
S: „Ale že je to prý strašnej šmejd.“
Pak už došlo spíš na vzpomínky i na plány. Obojí se spojuje ve Varech. Kde budeme spát?
Verèa všechny baví nikdy neoposlouchatelnou historkou, jak Vašek po cestì do Varù ‘nenápadnì’ nechtìl spát v kempu v Bøezové. To bylo rok poté, kdy v lesíku internoval Jirku a Hanku s mojí lodí a já ráno zoufale volala, kde už jsou, že nám teèe voda… a Václav se jal v té chvíli vaøit snídani.
Ví�a už nemùže dál a odchází spát. Jolana: „Ale Slávek má klíèe od našeho pokoje.“
V: „To je ale strašný!“
Nedostatek postelí vysvìtluje Ví�a Hance po svém: „Nemìlas sem jezdit. Zabíráš tu místo.“
Jitka: „Komu? Nás je tu pìt v pokoji.“
Hanka: „Nìkomu z vás.“
Slávek: „Nebo Lindì.“
Jitka: „Jakto? Linda má svou postel.“
Slávek: „Ale kdyby byla tady, tak tam mùžou spát ètyøi kluci.“
Hanka: „Takže zabírám tøi místa.“
Slávek: „Pìt.“
Slávek vzpomíná, že doma nechal dùležité vìci. Èabajku, co pøivezl loni z dovolené. Jitka: „Jestli bys nemìl jet domù hned ráno.“ Podotýkám, že to byla reakce na všudypøítomný strach z vody. Už toho osobního podceòování mám dost.
Hanka láká Verèu na cíèko. My ostatní její chutì ovšem kritizujeme. Hanka: „Když dostanu chu� na cigáro, tak se projdu hoïku po Holeškách a jsem plnì uspokojená.“
Sobota 14. kvìtna
Ráno vstáváme obezøetnì. Hanka kritizuje Verèu: „Ve snu jsem se snažila usnout a Veronika do mì furt kopala.“
Slávek: „Tak jsi spala jak dudek?“
Hanka: „Ne, skoro nic.“
Holky si chtìjí sjet koupit nìco k snídani. Že to Slávkovi zaplatí.
Slávek: „Mùj osobní soukromý názor je, že nastartování studeného auta vyjde tak na 50-70kè.“ Ale neodradil je.
Hanka chce odjet, protože tu zas nespí. Poslední radu má pro ni Ví�a: „A zkusila jsi stojku na hlavì? … Jestli nejsi netopýr.“
Debata se zvrhává, jestli hlavou spát k jihu nebo k severu. Každý tvrdí nìco jiného.
V: „Nad rovníkem k severu a pod rovníkem na jih.“
Jitka: „Musíš si zjistit, odkud jsou ti autoøi.“
Jirka vypráví, jak šel ráno v šest cestou na záchod zkontrolovat lodì. Dìlníci zrovna vyráželi do práce: „A na èem tu budete jezdit, když neteèe žádná voda? … A kam vùbec tenhle potok teèe?“
Jirka: „Pokud vím, tak do Hamburku. To je Labe.“ Pøekvapení bylo opravdu veliké.
Závod zaèíná zajímavì. Podle startovky má Míša èíslo Hanky Polívkové. Asi to v pytlíkách vymìnili. Když jsme to s Robertem domluvili, netrvalo ani hodinu a vidím jezdit ve 147 Gábinu Bílovskou. Na mùj dotaz, proè má to èíslo a že ho chcem se na mì jen nevìøícnì dívá. Asi za 10 minut: „Nejdøív jsem ti vùbec nerozumìla, na co se mì to ptáš, ale teï jsem se koukla do startovky a už ti rozumím. Problém je, že já v ní vùbec nejsem.“ Mají v tom olomoucký pìknej bordel.
Ze dvou sprintových jízd se mi povedla plná jedna ètvrtina. Ale za tu jsem obdržela pochvalu. Taky jsme se dozvìdìli, jedna z oddílu je nejkrásnìjší a druhá ‘velmi technicky vyspìlá’. Veronika jela. Úspìch sám o sobì. Ale øeka se všem moc líbila. Slávek je dokonce nadšený.
Slalomáøùm to nevyšlo už v koleni. Ale zklamaní nejsou. Shlídli jsme nìkterá slalomová finále a jedeme nahoru. Holky jdou radši pìšky a Verèa prosí Slávka, jestli se mu vejde loï na auto, aby ji v cíli sprintu vzal. To se nepovedlo, nebo� Slávek inkriminované místo o docela dost pøejel. Když holky vyšly nahoru a vynesly tu loï, pøekvapila ho Veronika otázkou: „Nepomohl bys mi to vylít?“
Veèer už jsme všichni nadržení na zítra. Nìkteøí kladnì, jiní zápornì. Proto jsem vyhlásila embargo na jakékoliv zvrhávací øeèi. Stejnì to ale moc nefunguje. Hanka se nakonec nezvedla a tedy neodjela, jak ráno vyhrožovala.
Hanka: „Jdeme hulit?“
V: „Neee.“
Sl.: „Ty máš marjánu?“
J: „Máme Ví�u.“
Na Michlák operátoøi zapomnìli. Jen oskar je posedlý pokrytím. Ví�a: „Jaktože teï nemám signál, když jsem ho teï mìl?“
Veronika: „Protožes’ ho vyèerpal.“
Na veèeøi jdeme zase do Špindlu. Martin s Jolanou a Michal vyrazili na Vrbatovku a cestou dolù nás lákají do Vrchlabí na velkoplošnej hokej. Ale nedáme se zviklat. Dáváme si s Ví�ou a Slávkem jako chu�ovku (my jsme po veèeøi) ovarové koleno. Kilo a pùl si pøedstavuju jinak, ale budiž. Ví�a: „Zas nám to Jitka celý snìdla. Mìla si objednat nìco sama.“ Což jsem také následnì udìlala. Já nijak povìrèivá nejsem a hlavnì kvùli tomu, že nemìli hermelín, tak padla volba na utopence..a hned dva. Slávek byl dnes hroznì pøekvapen, když jsem mu sdìlila, že kanoistika je pro nìkteré lidi práce: „To jsem netušil, že u nás nìkdo jezdí profi. Já myslel, že všichni chodí normálnì do práce nebo do školy.“
Veronika: „Hanka mi øekla, že mám zítra na dojetí šance 50 na 50.“
Jirka: „Ještì, že ti neøekla o radu pøítele na telefonu.“
Linda: „Nebo na pomoc publika.“
Ví�a: „Já si ještì na Kukaèce øíkám, jestli se na to nemám vy.., ale když už to minu, tak další pivo toèí až dole.“ Zvoní mu telefon. „Ahoooj, jak se maaaaš. Akumulátor vybit.“
Jirka: „Tak si strè ten telefon do kalhotek.“ Vysvìtluji neznalým své pøedloòské praktiky v oživování baterie (viz Petráška 2002).
Jirka: „To nevíš, jaký to je mít v kalhotkách vibraèní baterii.“
Bráním se: „Tenkrát jsem nemìla vibrace!“
Míša: „Ale na Petrášce není signál.“
Jitka: „Ale to jsem musela teprve zjistit.“
Musíme také nìkterým osvìtlit co je a co není podle pravidel na diskvalifikaci.
Ví�a: „Já jsem si jednou na Èeòkárnì, když mi uplavalo pádlo, zabìhl do lesa pro klacek, nabodl jsem to na polystyrenovou kostku a s tím jsem to dojel. Ještì jsem cestou málem vyøadil pár kajakáøù, kteøí se málem zvrhli, když to vidìli.“
Slávek má zas perlivou. Pøemýšlí o opravdu o reálných situacích na trati – jak ztessit díru na mokré lodi: „Co když si na bøehu pùjèím fén?“
„A naè?“
Jitka: „Pod soutìskou si vyfoukáš vodovou.“
Veronice se závod zdá jako vzdálená píseò: „Já to vnímám, jakoby se mì to vùbec netýkalo. Když si tì (Ví�u) pøedstavím napláclýho na skálu…“
Doráží za námi i Hanka v Kristýninì svetru.
Verèa: „Jé, ty máš Kristýnin svetr!“
Ví�a: „Kde je Kristýna?“ Když zjiš�uje svùj omyl, snaží se to zachránit: „Ukaž nám svoje dvì Kristýny!“
Dnes také slavíme Míšinu první dvojku (výkonostní).
Jitka: „A teï mùžeš na Lipno.“
Ví�a se diví: „To musíš mít na Lipno dvojku? To je divný, tam se vùbec nebojím a tady jo.“
Slávek: „Ale? Tys mi nìco neøekl?“
Po oèku sledujeme hokej, ale vìtší pozornosti se tìší Hanèiny nelepšící se šlachy.
Slávek: „Já jestli by ti nepomohlo hlazení. … Blízké osoby.“
Ví�a: „Ale to funguje na úplnì jiných místech.“
Ještì jednou se vracíme k problému naší lodìnice.
Jirka: „SÚZ je v mínusu 8 mil. Každýho pùl roku.“
Hanka: „Tak proè po nás chtìj tìch 60.000?“
Slávek vysvìtluje Hance proè se jí v urèitých oblastech daøí: „…Ty máš taky osobní kouzlo.“
Ví�a: „Ty máš dvì osobní kouzla.“
Nedìle 15. kvìtna
Nedìle je pìkná tím, že se nemusí pøehnanì brzy vstávat. Párkrát si to sjedeme, stihla jsem i poradu a jdem pozorovat „neštìstí“ druhých. Cucíni kulovali, ale tentokrát dojeli a tváøí se celkovì spokojenì. Pomalièku polehouèku se pøesunujeme nahoru. Pøipravit lodì, sbalit vìci a tak. Proè se mi zdá, že na nás všichni cestou tak divnì koukaj? Že by to mìlo nìco spoleènýho s naší loïní pyramidou na støeše? Ví�a: „Ještì by se tam vešla jedna. Máme dole tøi, na nich dvì, tak jedna by tam akorát pásla.“ Hlavnì, že nám na Michláku stojí vlek.
Kluci ještì svážejí dolù Jirkovo auto, tak tam strkám svoje vìci. Suché i mokré. Pøevlíkám se celkem dost dopøedu a to je dobøe, protože jenom trotl pošle svoje startovní èíslo do cíle autem. Linda koneènì našla dùvod proè závod nejet. Kopla si do vleku a rozbila si svùj hojící se strup. Pak ji ale ta krásná voda a velká neznámá na konci pøesvìdèí. Ta letošní èekání na startu mì ubíjejí. Nakonec však došlo i na K1ž a i na mì. Soutìska se mi povedla nad oèekávání. Míša také výbornì, jen mì mrzí, že se zde nepotkáváme s Lindou a ani Veronika nedokonèila. Ale ta alespoò k té obávané soutìsce dojela, tak napøíštì ví, že to není nic hrozného. Tìšíme se zase za rok! I já.

Jitka a Hanka