Fotky z akcí

Kamenice

16. - 17. 4. 2005

Zúèastnili se: Jitka, Linda, Míša, Meèoun, Olík a Petrousek

Výsledky:

Sobota - Sprint:


Nedìle - sjezd:


POKUS I.
Letošní Kamenice zaèala dlouho pøed závodem. Už v lednu, když napadly hory snìhu. Dalo se oèekávat, že se loòské bidlování nebude opakovat. Po zimì celý natìšený sledujeme stavy. Po pár pokusech na rozvodnìné Sázavì to už Hanku nebaví a chce zmìnu. A v Plavech 6,5m3, jak to asi mohlo dopadnout? Jasnì, sobota 26.3., ráno sdìlujeme Vaškovi, že na Sázavì ho vezme pod køídla Veronika a my vyrážíme jiným smìrem. To, že jsem den pøedtím nechala všechny vìci v Chuchli, mì neodradilo. Za dvì hoïky už jsem míøila zpìt. Na Holešovicích mì zarazilo množství lidí razících evidentnì do zoo. Já ovìšená pytlema s vìcma uprostøed pøenarvanýho autobusu, jak vystoupím je mi záhadou. My èekali na zastávce a pohled to byl opravdu zajímavý. Bus zastavil, otevøel dveøe, lidé viseli, držíc se za tyèe, aby nevypadli a nikdo nevystupoval. Dveøe se opìt zavøely, ale než se dal stroj do pohybu, otevøely se znovu jen pøední a lidé pomalu zaèali vylézat ven. A za nimi blond vánoèní stromeèek. Nemohla jsem se hnout, tak jsem zaèala vykøikovat: „S dovolením, vystupuju!“ Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se zadaøilo.
Já, Hanka a Slávek. Naše lodní vybavení sice není optimální, jelikož k dispozici jsou jenom slalomky. Navíc poté co jsem dala slalomku na vodu, jsem zjistitila, že mi do ní Matìj navrtal díru, když pøedìlával stupaèky. No na mokrým už tessa nedrží ... Navíc mám pádlo ve Veltrusech, kam jsem se chystala na trénink. Beru tedy Hanèin kyj, který nìkde vyhrála a hurá brodit sníh do Jizerek. Už odpoledne jsme tam byli a brodili se snìhem to omrknout. Já svoje epesní tenisky, po pár krocích kompletnì mokré. I já jen tenisky, koho by napadlo, že jedem do hor? Ale když èlovìk jiné boty ani v Praze nemá, to si to má neprohlížet? Strom s dlouhejma ošklivejma vìtvema v soutìsce nás zklamal. I když jecí to bylo. Staèí neudìlat chybu. Ale na vodì už jsou i jiní plas�áci, tak vidíme, že se to dá pøenést. Øíká se to dobøe, hùø se udìlá. Kategoricky odmítám návrh, že, abychom mohli jet všichni, tak necháme auto dole a vybìhnem v hydro-vìcech nahoru. Blázen jsem, ale ne úplnej. To budu radši øídit. Jenže èím blíž ke startu, tím ménì lidí si najednou vìøí, až jsem jediná ochotná to jet – jediná, kdo tvrdí, že si pamatuje stopu. Ale u Hanky vím, že je to jen její typická pøedstartovní nálada: „Jú, já se tìším, vlnky, houpání!!!! – Jo, já se bojím, nejedu.“ Takže nakonec já a Hanka. Už jsem skoro zapomnìla, jak je Kamenice krásná. Teda až k tomu místu s tím stromem. To pøenášení stojí opravdu dost sil a hlavnì umu a dùvtipu. Prohadit se pod skálou a nalézt – taky pro artistu. Teda když chci suchou nohou. Lézt ‘suchou‘ nohou do lodi, do které stejnì proudem teèe, je výborný nápad. Navíc poté, co jsme se proboøili až po krk i s lodí na rameni do snìhu. Nìkolikrát. Zvyk je železná košile. Dole potkáváme Pavla, který cestou na Olíkovu chatu obhlíží situaci. My jsme nezøízenì nadšený, ale to se nedá suchozemci vysvìtlit.
Spíme u Slávka v Kokonínì. Servis dokonalý. Slávkovi mají k dispozici brambory, tak je o veèeøi rozhodnuto. Když Slávek pøijde ze sklepa s hrncem kulièek velikostí pingpongového míèku, je jasné, že to bude na ‘loupaèku’. Maminka nás ujiš�uje, že na nás nemá èas, protože jde zrovna Harry „Hrnèíø“. Ale to nevadí, taky jsme si to k veèeøi pustili, já u toho dokonce usla. Takže rovnou do peøin. Hanka zas nemùže spát, tak už má ráno v šest odbìháno. Nahoøe se domlouváme, kdo to pojede tentokrát. Zas to zbylo na mì, abych najela stopu Slávkovi, který je tu prvnì. A na plas�áku. Hroznì se mi stýská po mém sjezïáèku. Ale jedeme, jedeme, nezdržujem. Voda trochu stoupla, ale ne nijak dramaticky. Držkov v pohodì, køížek v pohodì, ono to na tý placce nic nedìlá a jen tak to èlovìka samo prováží. Pod prádelnou se ohlídnu a vidím nìco jako pokus o zvedání. Je zle. Loï jakž takž dostanu ke bøehu, ale vzhledem k tomu, že Slávek je na druhém bøehu, musím do vody a plas�áka mu hodit na bøeh ruènì. Oèistec. Pak ještì toho chlapa dostat za lodí. Na zadku, jak jinak… Zima je dostateèná. A pøenášení mì èeká za nìjakých 150m. Slávek to vzal pøi jednom. A Hanka èeká až dole. Po dvou a pùl hodinách už jsem opravdu byla nervózní, kde mùžou bejt. To bude nádhera. Tak hlavnì nic už nezdržovat, ale to se øekne, když vám par�ák nevìøí, že za zatáèkou už fakt nic není. Ani strom ani lochneska. Pod posledním jezem jsem mu svìøila tajemství, že teï už tam vážnì nic není, jen Spálovský slalom a že už nemùžu èekat ani vteøinu, jinak bych umrzla docela. Alespoò se mi dole za odmìnu postaral o loï. Mám pocit, že nohy nerozmrznou minimálnì do veèera. Druhý kolo se mi už nechce ani s Hankou. Slávek toho má taky dost. Já se chystám domù. Snad nìco pojede. Na veèer jsem pøislíbila úèast na spáøce ve Veltrusích a pak tam na plánu i trénink. Na autobusáku se však nakonec uvoluji, že jim to ještì jednou odøídím za to, že Hanka pak pojede se mnou. Jim úplnì ne, Hance. Tak sedíme v Plavech pùl hodiny v autì a èekáme, na nìjaké plas�áky, aby nejela holka sama. A zadaøilo se. Kluci jsou z holky nadšení, dole v cíli však Hanka z nich už tolik ne. Pøece jen je to sjezdaøka, co má namíøeno rovnì dolù. Ale nadšená je stejnì. Cestou dole potkáváme zbytek Techniky, kluci se poprvé vydali letos na vodu, ale jen se míjíme, není èas. Slávek nás hodil na Malou Skálu na stopa a namíøil si to domù. My jsme se také moc neohøály. Druhé auto, co jelo, je naše. Ani jsem se nestaèila pøipoutat a už jsme se øítili serpentýnkami podél øeky stokilometrovou rychlostí, pøedjíždíme kolony do kopce, do zatáèky, tomu chlapíkovi není nic nebezpeèné. Jenom kouknu dozadu na pobledlou Hanku. Vypadá na ten samý pocit. V Trutnovì mu zvoní telefon. Evidentnì nìjaká jeho sleèna: „..Ale jistì, hned ti zavolám, až dojedu, jo, jedu opatrnì…“ Jak vypadá neopatrná jízda!? V Praze jsme asi za ètyøicet minut. Ještì jsme se dozvìdìly o jeho dilema. Jednu sleènu nechal na horách a za druhou jede teï do Prahy. A baby raïte! Pracháè, magor, co neví, co s životem. A v Praze jezdí na èervenou.

POKUS II.
Ètvrtek 31.3.
To už jsme po zuby vybavené. Já, Míša K., Hanka a naši dlouzí a hubení miláèci. Holky to plánujou až do nedìle, ale já mám zajeèí úmysly, jsou slalomy na Stvoøidlech. První letošní závody. Bude sranda. Mìla s námi jet i Míša Hodaèová, ale vèera si vymkla kotník, tak chudinka sedí doma.
Míša si pøehodila z pátku uèení, tak má volno. Jupí. Odjíždíme trochu pozdìji, protože ráno ještì máme nìjaké pochùzky. Na Malé Skále okupujeme asi pùl hodiny krám. Je to hroznì tìžký si vymyslet, co budeme jíst a ještì tìžší to tý paní vysvìtlit. Ach ta nesmírná rychlost. Ale už pádíme dál, tìšíme se na vlnky. Rozjíždíme se dole, ještì se taky neví, kde bude sprint, tak musíme mít najeto oboje. A po obìdì na Plavy. Míša to ještì letos nevidìla, tak nasedám já s Hankou a Miška si to zatím dole prohlídne. Jsem zvìdavá, jak budeme ty sjezïáky parkovat nad soutìskou. Všude okolo po stráních je stále spousta snìhu. U køížku koukám na první kozy tak dlouho, až skonèím úplnì vedle. Ale co, pøeskáèu pár šutrù, jenom škoda, že jeden z nich byl krapet ostøejší. Tak to na tišince vyleju a jedeme dál. Pod prádelnou hledám ten správnej vracák na parking a když si to do nìj namíøím, tak zjiš�uju, že øeka skrývá další šutry. Výsledkem toho je, že sedím sice v tom správným vracáku, ale špièkou dolù a objímám velkou vìtev. Nejhorší bylo z ní vymotat pádlo, pak už jsem ji jenom hodila za hlavu a jala se brodit závìje k místu dalšího nástupu. Zdá se mi to nìjak dlouhé. A když jsem výše psala, že protlaèit tam slalomku bylo opravdu obtížné, dokážete si pøedstavit, jaký porod to byl se sjezïákem. No a už jsme dole. Stále nemùžu pochopit, proè má Hanka esíèko za nejtìžší místo. Mì to tam vždycky tak pìknì vyjde… V Návarovì nás èeká Míša. Má trochu strach, protože to pojede poprvé, ale není se èeho bát, tak rychle do gumy. Cesta nahoru málem trochu nevyšla, protože na silnici jsou ještì vyjetý koleje, tak to za první zatáèkou otáèíme a jedeme druhou stranou. Ale není to tak lehký. K hotelu musíme scouvat a to je kámen úrazu. Ty koleje to totiž nedovolují. Troška zatlaèení a je to. Nechávám holky nahoøe svému osudu, svážím auto a kdo to dole tak blbì zaparkoval èervený ulysseèko? Jirka s Lindou nás pøijeli zkontrolovat cestou z bìžek. My vyrážíme do Kokonína, ale chyba lávky, auto zaèalo chcípat, nebliká a pùlka kontrolek taky nefunguje. Shodujeme se, že to budou asi pojistky, ale co my s tím? Moc se s tím jet nedá. Naštìstí má tohle auto v sobì Návod k použití. Ono nešlo o to, že by ty pojistky byly špatné, ale že jsme asi pádlama �ukly do pojistkový skøínì, která je už tak napùl utržená a pojistky se vysypaly na zem. Odchytly jsme nìjakého pána, který se tedy snažil na nìco pøijít, ale i my s naším holèièím selským rozumem jsme vypozorovaly, že to není ten pravý. Tak jsme to nakonec dojely a šikovka Míša tam ty pojistky podle návodu jenom nastrkala zpátky. Hned po veèeøi usínám u telky, brzo jsem vstávala a navíc cítím zcela neklamnì, že na mì nìco leze. Míša se do noci uèí, aèkoliv by radši spala a Hanka nespí. Ta snad nikdy nespí. A ráno už to vím. Nìco na mì vlezlo. Takže dneska jenom øídím a pak mizím domù. Holky si to tedy dají celé až do Spálova. Docela mì to mrzí, že si nesjedu Tobogán a ještì se rozmýšlím, ale 37,4° mì nakonec pøesvìdèilo, že bych na té vodì byla prd platná. Pak už mì holky hodily do Brodu na stopa. Než otoèily auto, tak už jsem tam nestála a hnala se pìkným bourákem smìrem ku Praze. Jirka slíbil, že mì vyzvedne na koleji a ještì si v Tróji zajezdíme. To už mi je zase líp, tak zvažuju, ale jen do doby, kdy potkám pøed lodìnicí Míšu, jak táhne za Renatou loï k vodì. A docela jsme si dobøe pojezdily – my dvì aušusky. Ale to je už jiné vyprávìní, tady je místo spíš pro zážitky našich sjezdaøek:
Není co doplòovat, jen ž e jsem se bála. Šílenì.

POKUS III.
Úterý 12.4.
Pøíští víkend vynecháváme a Sázavujeme. Na Kamenici je docela velká voda. Pøes 20 m3 a já se navíc ještì stále necítím moc dobøe. Aspoò jsem po delší dobì nìkam vyrazila s Ví�ou. Už jsem skoro zapomnìla, jaká je u vody zábava s tìma správnejma lidma. Teï jsi mnì vážnì vytoèila. Kamenici necháváme na pondìlí. Jenže ráno Míša H. volá, že nemùže, že pøes víkend nastydla. O to vìtší pøekvapení je, že v úterý mì tahá Hanka z peøin, že jedeme, že Míša mùže. To je taky tøeštidlo. U brány nám sdìluje, že jede jenom øídit, tak to už nechápu vùbec. Asi jí ta Kamenice není letos souzená. Ale den jak vystøižený, staèí úplnì, že nejsme v tý hnusný Praze. Jezdíme z Plavù do Jesenného, vršek je docela v pohodì, i když i tam se dají nalézt slepé ulièky, zato Tobogán a sprint jedu poprvé, takže jen tápu za Hankou. K poledni už hlásí žaludek, že snídanì byla opravdu dávno, tak hledáme dobrou hospu na obìd. Není to úplnì jednoduché, ale nalézáme a dáváme si do nosu. Možná až moc. Na ježdìní se teda necítíme, ale když už jsme tady… Míša nás nechá aspoò chvilku vytrávit, pak jedeme. Menší ‘salto’ v Tobogánu a vìtší èelo ani nevím poøádnì kde. Ještì, že Míša už docela chvátá do práce. Nìjak jsem si zakopla šprajc do lodì, asi tak o 2 cm, ale nezdá se, jak je to znát. A navíc už zase ten hlad. Spíš chu�. Mlsná. Míøíme do Brodu a debatujeme, kudy asi tak mohla vésti Vaškova bezvadná zkratka a o dalších nesmyslech. Holky si myslí, že jsem ukrutnì rychlá. Kde to vzaly, to opravdu nevím. Patnáct vteøin, možná. Tøicet vteøin, možná. Ale víc už ne. Ale Míša si to nenechá vymluvit: „Vždy�s’ mi dala v dlouhým sprintu skoro o loï.“ [náhoda] „Ty máš velkou sílu.“
J: „A kde jako myslíš? V mý rachitický postavì?“
M: „Ve sv.. no, asi je schovaná nìkde pod kostma.“
Hanka se pøidává: „Na tobì by se daly dobøe uèit kosti.“ A� už mì neštve.
Naštìstí jsme na køižovatce a vidím cukrárnu: „Jé, támhle, cukroška, cukroška, cukroška!!“
Dìvèata mé nadšení sdílejí. Ale Hanka si dá jen zmrzku a Míša snad jenom nìjaký rohlík. Takže jsem na dortíky sama. To mì nemùže zastavit, stejnì z toho obezita nebude. Ony mají v hlavì ještì asi nepovedenou sázku s Kristýnou, kdo jako zhubne víc. Myslím, že jim budu muset obìma koupit hlavní cenu – èervenou øepu. Ale musím uznat, že se aspoò drží.

ZÁVOD
15.-17.4.
Pátek a už jsme tu znovu. Domluva v technice je sice tragická, ale od toho je Elektro. Ví�a je už na krásnou vodu nadržený, tak ani nejde do práce. Jenže vèera tam byl do noci, takže stejnì nabíráme pøeshodinové zpoždìní. Nahoøe v Plavech je už živo. Sekta se sjíždí. V Návarovì koukám, že pùlka oddílù už má odježdìno. Já chci spíš natrénovat sprint, proto druhou jízdu vezu auto a pak rychle zpátky do Návarova k lodi. Všichni nás varují, jak je ten Tobogán nebezpeèný a a� tam nejezdíme. Žížala: „Tra� tudy nevede, tak tam nejedu.“
J: „Voda tu teèe, tak tam jezdim.“
Hanka: „Než abych to pøenášela, tak to radši jezdim.“
Je pravda, že tento pokus nebyl z tìch vydaøených, zaparkovala jsem to po pravém èelu pod pravou skálu do vracáku uprostøed. Lukáš M.: „Chvíli jsem mìl o tebe strach, ale kdyžs’ už tam byla tøetí minutu, tak jsem si øek, že se z toho dostaneš.“
A taky že jo. Já jsem jenom hroznì nerozhodná, tak jsem si dlouho nemohla vybrat jak. Zadek jsem mìla ve válci, tak jsem se odstrèila od skály a scouvala to. S couváním já mám zkušeností pøehršel, takže no problem.
Ubytování pøepychový, jídlo lahodný, to jsou Veselí. Èekáme u jídla, až pøijedou ostatní – pracující. Bavíme se Petrouskovou vysílaèkou a posloucháme, jak si jí Míša objednává veèeøi. Hanka mezitím zalepila šprajc. Svìøuje se nám, že má obavy, aby to vytvrdlo: „Dala jsem tam pomìrnì hodnì kapièek, pro jistotu.“
Ví�a: „Když toho tam dáš hodnì, tak to neodjede.“
Akorát doráží zbytek tlupy. Vhodní adepti na povzbuzení. Olík: „Jakmile jsou kapièky venku, tak to nevytvrdne. Je to mìkký.“
Ještì jeden problém má Hanka. Nespavost. Proto zabrala celý pokojík jen pro sebe, aby mìla klid. U stolu ho však nemá. Strefují se do ní všichni…
Kdosi: „…Se chce trochu zmastit, pár panákù, trochu sexu..“
H: „To nefunguje, opravdu.“
Meèoun: „Stejnì je to jenom výmluva.“
H: „Kdyby to byla výmluva, tak spím se všema.“
Ví�a: „Tak si dáš pìt kouskù a spíš do deseti.“ (Nezdálo by se, ale opravdu myslí piva.)
Petrousek: „Ale my jsme tu jen ètyøi.“
Meèoun: „Ty jsi to závìreèný repete.“
Kupodivu nedorazil Jirka. Loï už mìl na vleku, ale nakonec ji sundal. O dùvodu probìhla veøejná debata, spekulace však nesdìlujeme. Jeho místo nahradil Meèoun a jal se vysvìtlovat Lindì, kudy se to jede. Pøišlo mi, že øíkat èlovìku, který to ještì ani nevidìl, že má skoèit mezi takovej a makovej šutr, je bezpøedmìtný, ale na druhou stranu, nic se nemá podcenit. Tím spíš ne Kamenice.
Ráno vyrážíme rovnou nahoru, abychom to stihli sjet pøed startem raftù. Já hlavnì dopilovat sprint a Linda a spol. nahlížet. Start je vymyšlenej opravdu výbornì. Hned pod Tobogánem. Takže se dá nalejzat jen po èíslech, zašprajduješ a jedeš. Linda si to dala rovnou na èisto. A startovala hned za nìjakým nešikovným raftem. Podle toho to taky dopadlo. Ve druhé jízdì navíc pøidala díru do Jirkovo plzeòky. Já jsem si nahoøe u auta vzala pytel suchých vìcí s tím, že se pøevléknu. Jaké bylo mé rozèarování, když jsem zjistila, že tam to nejdùležitìjší, tedy suché kalhoty, chybí. O to lepší to bylo v dalších dnech, kdy se mì drží nachlazení už ètvrtý týden. Meèounovi je dost blbì, tak se sbírá a jedou s Olíkem domù. To je vhodná chvíle pro Lindu zbavit se povinnosti sjet koneènì ty Plavy. Ještì, že má tu díru. Veèer se opìt bavíme Petrovou vysílaèkou. Tentokrát Míša spí a Petr co chvíli odbíhá na chodbu Anièku tišit.
Hanka: „Já jsem urèitì byla hroznì tiché dítì.“
Ví�a: „Já jsem nikdy miminko nebyl.“ …??... „Copak ty si pamatuješ, že bys nìkdy breèela? – zato do školky jsem chodil. Už tenkrát jsem chodil za školku. Maminka mì poslala do školky, jenže já tam nešel a hrál jsem si venku. Jenže v poledne jsem dostal hlad. Ona ta školka mìla nìco do sebe. Tak jsem šel za sousedkou, že nám jako nedali ve školce obìd. To byl skandál. Hned, že si bude stìžovat na ministerstvu. Ale pak to prasklo.“
Jak to udìlat, abychom si to ráno rychle stihli sjet? Tak hodíme nahoru lodì a pak ráno necháme rovnou jedno auto dole. Jasný. Hanka volá Janì do Plavù, jestli je mùžem hodit k nim. Zábava tam v plném proudu. To jsme se mìli sebrat všichni a vyrazit nahoru. Místo toho Hanka kupuje sirky, jež jsou v Plavech nedostatkovým zbožím. Pan Veselý: „Nepodpálíte nám hotel, že ne?“
Ale tyhle jsou pro Kožaka. Øídit bude Hanka. Já budu aspoò radit. Debata, jestli svìtla svítí nebo ne, se odehrává ve stylu Vrchní – prchni. Jenže je to stejnì nìjaké divné, protože všichni, co nás potkávaj, nás oslòují. Nahoøe to opravdu jelo. Všichni se urputnì bavili. Pøijel dokonce Viktor. Litujeme, že jsme nechaly Ví�u doma. Když však Honza zbystøil, že se Hanka rozhodla otoèit auto s použitím zpáteèky, radši se vydal na rady. Naštìstí se to obešlo bez kolizí, ale dlouho jsem tomu nemohla uvìøit. Ví�a už nás postrádá. SMS: „Tak s kým paøíte?“ Druhou vteøinu po pøeètení ho ujiš�ujeme již osobnì: „S tebou.“ A teda s Petrouskem.
Ví�a: „A ohulily jste jim ty dálkovky taky?“
J: „Nás napadlo, že bychom mohly zhasnout úplnì.“ Od toho jsme ale nakonec upustily.
Ráno se problém s auty vyøešil kupodivu sám. Je mi špatnì, jak už dlouho ne. Naposled takhle, než jsem se složila pøed dvìma lety ve Varech. Ale øidièování zvládnu. Žaludek si nedá a nedá øíct. Ale tìžko soudit, co mu vadí. Sedíme pak nahoøe a èekáme, až zmizí rafty a další kategorie,abychom to už mìly za sebou. V tom pøibíhá zespoda Renata, celá èervená ve tváøi: „On ten závod byl tak krátký, tak jsem si to dala ještì bìhem!“ Já jdu na vodu ozkoušet, jestli má vùbec cenu se dolù vydat. Shledávám, že ano a už je tu start. Leckdo si start pøedstavuje jinak, já ovšem s rozvahou, abych se buï nepoblila nebo neomdlela. Ale nìkde pod Držkovem jsem to docela rozpádlovala. Dost pozdì. Ale je krásná voda, tak si užívám houpání. V cíli už stojí za zmínku jen to, že Kamenici umí Ví�ova loï, nikoliv však letos on, tak ji poslal do soutìsky samotnou a zvládla to na jednièku. Pavla chtìla povzbudit ve snažení naši kamarádku Jitku: „Nechceš s námi jet na soustøedìní RD?“
Jitka: „Tak to fakt nechci... Ale dík.“
Už jen pøevázat lodì a výborný obìd od pana Veselého a mastíme to domù.

Jitka a Hanka