technika.cvut.cz :: Technika Praha

Fotky z akcí

Čeňkova pila

30.4.-1.5. 2004

Zúčastnili se: Olík, Mečoun, Jirka, Slávek, Pavel, Petrousek, Cucíno, Mišák, Vašek, Linda, Jitka, Míša a Veronika

Výsledky:

Sobota: sprint

Kat.	Poř.	Kdo	Body ČP	Body VZ
K1m	37/55	Miňovský Pavel	0	32
K1m	52/55	Cipra Jaroslav	0	2
K1m	55/55	Brož Václav	0	1
C2	14/22	Klečák Martin/Oliverius Jan	14	34
C2	16/22	Jindrák Petr/Miňovský Pavel	10	16
K1ž	11/27	Háková Jitka	20	22
K1ž	21/27	Krčílková Michaela	5	3
K1ž	26/27	Vojtíšková Veronika	0	0

Neděle: sjezd

Kat.	Poř.	Kdo	Body ČP	Body VZ
K1m	36/55	Miňovský Pavel	0	44
K1m	42/55	Vyhnánek Jiří	0	20
K1m	50/55	Cipra Jaroslav	0	4
K1m	54/55	Brož Václav	0	2
C2	15/23	Klečák Martin/Oliverius Jan	12	34
C2	19/23	Jindrák Petr/Miňovský Pavel	7	10
K1ž	15/25	Háková Jitka	12	22
K1ž	19/25	Krčílková Michaela	7	4
K1ž	23/25	Vojtíšková Veronika	3	1

Sobota: MČR hlídek sen.

Kat.	Poř.	Kdo	Čas
3xK1m	9/9	Brož Václav, Vyhnánek Jiří, Cipra Jaroslav	21:27.25
3xK1ž	disk	Háková Jitka, Krčílková Michaela, Vojtíšková Veronika	20:16.00
3xC2	5/6	Oliverius Jan, Klečák Martin	19:54.38
		Jindrák Petr/Miňovský Pavel
		Mišoň Pavel/Cuc Michal

Pátek 22.4.
Letos se na Čeňkárnu vypravily holky beze mě. Nechala jsem je samotný (ne, že by byly samy) kvůli závodům ve Veltrusích. Ty se opravdu „povedly“. Ale spářka stála za to, tak místo v pátek dorážím za svými věcmi až v neděli. Původní myšlenka stopu se smrskla na to, že mě půlku cesty vezl Tomáš Zástěra a druhou – překvapivě až do Rejštejna – pan Vondra.
Co bylo o víkendu, to je na někom jiném:
Měla jsem premiéru – řídila jsem stroj automobilový z Tróje až do Chuchle, přes Prahu, úplně sama! Na to, že byl pátek odpoledne, hrozný vedro a všude zácpy, se nikdo ani nerozčiloval. Dokonce ani při mých rozjezdech na desátý pokus. Trošku to nebraly jenom holky, když jsem projela už druhou červenou.
Ubytovaly jsme se v poklidu přes hlavy olomoučáků, pak nás Pavel vytáhl do hospody se kamarádit. Od té doby už není Oni a My. Jen nevím, co to přesně je ta dobrá vůle. Jako když se na tebe člověk ani nepodívá a ignoruje tě, to je dobrá vůle neprudit.
Sobota byla už vodním dnem. Hurá. Navařila jsem klukům oběd, stejnej jako mi
Jirka před třemi lety hodil na hlavu, tak jsem měla strach. Nakonec si pochvalovali od ucha k uchu, olomoucký jen tiše záviděli. Martin nám na oplátku uvařil kafíčko, idylka.
Bavíme se o tom, kdo je rychlejší, jestli já nebo Pavel. Pavel zaujímá polohu a výraz, že spí.
Verča: „Jsi rychlejší ty nebo Pavel?“
H: „Pavel:-(.“
V: „A proč?“
H: „Protože má ocásek.“ [Pro nezasvěcené, dělení Oni a My bývalo v době, kdy jsme se společně nebavili a svalovali jsme to na to, že Oni mají ocásky.]
Pavel ale evidentně nespí: „OCAS!!!“
Nakonec se shodují, že to bude přeci jen v tělesné konstituci.
H: „Mě ty prsa spíš destabilizují, každý záběr mě převažují na jednu nebo na druhou stranu.“ – Pavel si ale myslí, že jsou naopak výhodou… pro správnou práci-rotaci zad. P: „To co ty vozíš nahoře, to já vozím v lodi.“
H: „Jenže to je úplně zbytečná zátěž, asi tak 3 kila.“ Takže se diskuze zvrhla v úvahy, jak to přesně zjistit.
V: „Mám jednu známou, ta se zvážila, pak vzal její manžel prsa do rukou, zvážila se znovu a odečetla to.“
V neděli měla Andulka na Verču výbornou hlášku.
V: „Kolikrát jste to jeli?“
A: „Dvakrát.“ ?? „Ráno a odpoledne. Ráno třikrát a odpoledne dvakrát.“
To už máme večer a na Otavě se vylidnilo. Holky se celou dobu těší na osmou na SuperStar. Na Filipa!! Pro mě je to premiéra, proto se furt ptám a jak je tohle a jak je tamto. Ale nakonec jsme všechny hrozně vychytřený. Dneska má Filip tak svůdnej pohled, že bych ho hned svlíkla. Musim mu poslat aspoň pět smsek. No, nemam prachy, ale jakoby se stalo.
H: „Víte, co je nejvíc slizský? – Slipy.“
J: „Ale vždyť ty je sama nosíš?“
V: „To je divný, vždyť ti to ‚tady’ musí plandat.“
H: „Nejhorší je, když věším Jitky prádlo. To jsou takový hadříčky.“
Nebo útržek zajímavého rozhovoru: H: „Já mám obvod 80.“
J: „Ty máš přes prsa 80??“ Zkreslená informace. „Ne, v pase.“
Zabírám postel v Hančiným pokoji, snad jí nebudu budit (pro ty, co nevědí, Hanka má problémy se spaním).
Ráno: J: „Nebudila jsem tě?“
H: „Ani ne, jenom chvilku jsi dejchala.“ – Ještě jsem se od Kamenice pořádně nezbavila nachlazení, které mě po sprintu skolilo.
Pondělí je poslední den Verčinýho prvního dne dovolený, tak si ho musíme pořádně užít. Jenže holky jsou z víkendu už docela unavený a dilema regenerace x vlnky je pro člověka jako jsme my v podstatě neřešitelný problém. Hanka nevstává, neboť usla asi tak v 5, ale nahradila ji Míša a došla do vsi pro snídani. Pak se to na vodu míří mnohem veseleji. Já byla celá natěšená a žhavá. Nálada opadla až po poslední jízdě, kdy jsem, zjistila že úterý bude na něco jiného než na ježdění…na lepení. Díra v nejnemožnějším možném místě a tak, že nejde „stessit“. Všechno jde stessit. Na ubytovně s námi bydlí dělníci, co budují rejštejnskou kanalizaci. Lidi, co se s nimi člověk nenudí (aspoň někdy). Některý řeči se poslouchat nedají, ale aspoň si nemusím jít číst to učení. Hlavně když je u toho „povinně“ ovocná kůra – 60%. Venku prší a když ne, tak je tam stejně hnusně vlhko, takže musíme všechno sušit vevnitř. To se týká i mojí lodi. Z počátku jsem tomu nevěřila, ale nasoukaly jsme ji přes ty troje dveře dovnitř. Chlapi se pak nejvíc divili, kolik jako že taková loď váží. „Jsem si říkal, že se s těma loďkama od tý řeky tak dřete.“ Po zjištění, že ty „galeje“ obnáší asi 12kg, názor změnil. Posedáváme tak různě, u telky, na gauči, Míša se učí. Chlapi najednou zbystřili. Nemohou se nás nějak dopočítat. „Nebyly jste tu včera náhodou čtyři?“
Ráno je čilá jen Hanka. Já nikam nespěchám, tím spíš, že jsme nechaly doma jediné použitelné nůžky. To bude se záplatama opruz! Míša odpočívá (učí se) a já vozím Hanku nahoru a dolů. Při druhé jízdě, kdy koukám na Hanku u esíčka projíždí kolem naši kluci. Tak to bude moct Hanka jezdit s Nima. Chyba lávky. Ani mi nemávli na pozdrav. Otočily jsme kolečko rychle, aby je Hanka nahoře ještě chytla. Nejspíš asi ještě spali, protože se k bavení vůbec neměli, sotvakdo odpověděl na pozdrav. Tak jsme daly průchod lepší variantě – obědu. Ještě jsme s Míšou sjely do Sušice na pořádný nákup a hlavně pro tessu. Její zásoby se povážlivě ztenčily. Odpoledne se Míša cítí již plná sil, já se naopak vrhám do pižlání záplat. Jen, co si Míša sedla do auta, tak jí Pavel říká: „Sakra, zapomněli jsme tu váhu!“ (viz výše) Lepení samo má dost času, já věděla proč. Večer vysvitlo slunce. Chci po Hance, aby mi u toho dělala alespoň společnost, ale i to jí přijde mnoho. Už se pomalu chystá k čarodějnici (viz níže). Tou dobou se vrací z práce naši spolubydliči. Vidí mě jak s pilkou brousím: „Tak zalepeno?“… „A to teď bude jako nová?“ – Kéž by. Ale nakonec to lepení bylo docela rychle hotový. „Tak už máte hotovo?“ – „Ne, teď přijde na řadu na nejhorší věc – úklid.“
K ránu se mi zdál dvakrát za sebou úplně stejný sen. Končil tím, že přicházím k lodi, a odtrhávám igelit a zjišťuju, že i s tou stále mokrou záplatou. To je velká změna, protože už se mi asi měsíc zdá, jak nestíhám start (jako každoročně před začátkem sezony). Sen ale není skutečnost, tak málem vynechávám snídani a lezu do gumy. Ráno ještě jezdí Hanka, odpoledne už čeká jen na odvoz do Budějic. Ten její „únavový syndrom“ (především z toho, že skoro nespí) se pokusí odčarovat ježibaba, kterou jí sehnala mamka. Tak už jsme tu zbyly nakonec jenom dvě. Ale Mišák říkal, že bude muset něco vyřizovat v týdnu v Hartmanicích, tak máme radost, že to připadá na středu, nebudem sedět doma a „zajucháme“. Nějak se to ale protahuje, tak musíme smrti hladem uniknout samy v místní hospodě. Pak tedy obhlídka našeho budoucího víkendového sídla. Je to úplně super stavení v bezvadným místě. A hlavně v centru místních hospod. Z jedné z nich odcházíme obtěžkáni pár lahvinkama vína, doma ještě prošmejdíme špajzku a končíme u šipek. Jde nám to se střídavými úspěchy, spíše tedy mně ne a Míše jak po másle. Hodinu odhcodu na kutě si neodvažuju odhadnout. Ráno však cítím, že toho naspáno moc nemám. Jen vás nechám chvíli bez dozoru, hned se spustíte. Snídaně s donáškou přijde vhod. A ježdění? – Později. Stejně jsme s Míšou samy, tak to musíme nějak vymyslet. Odjedeme nahoru a pojezdíme sprinty. Pak to sešplouchnem dolů na oběd a pro auto se někdo vydá. Plán bez chybičky, jen po tom obědě zavírám oči bez nároku na probuzení. Kdo mě zná dokáže si představit, jak těžko jsem se z té postele nakonec zvedla a nabídla se, že pro to auto sjedu. Za náměstím jsem stopla koho jiného, Zástěru: „To už tě zase vezem?“ A samozřejmě Andulku: „Všimla sis mejch vlasů?“ – „Jasný. Vypadáš, jakobys vylezla z vody.“ To byla poklona její nové trvalé. Za čtrnáct dní k tomu přijde ještě melír. Mladý se chystaj vypilovat sprint a Tomáš mě žádá, jestli bych jim pak nesvezla auto. Nemám už odpoledne nic jiného na práci – kromě učení, tedy jak říkám, nic na práci – tak trochu zábavy neuškodí. Snad ani tomu autu. Svezu si dolů svoje a protože je čtvrtek a celá sekta se začíná sjíždět, tak nemám s cestou nahoru nejmenší problém. Sedám si do Trutnovskýho auta, s těma se dá cestou navíc dobře pokecat. Rozhoduju se, že konečně nahlídnu celý zbytek sprintu i ze břehu. To znamená přebrodit se na ostrov. Sundat boty, pár skoků přes kameny. Tomáš na mě kouká: „Já bych ti rád pomohl, ale nevím jak.“ Ono se to asi nedá. On sám přejel na lodi a rozebírá umění a stopu svých svěřenců. Mně málem upadly nohy. Nebyla jsem v tý vodě ani minutu, ale je tak zatraceně studená. Ponožky, boty, hned se to srovná, ale představa, že budu muset stejnou cestou i zpátky…ou, ou. Už se blíží večer, sprint už je oježděný, tak přichází na řadu mé řidičské umění. Dole končí Andula. Chlapi mají ještě málo. J: „Pojedeš ještě jednu?“ – Tomáš: „Víš, já jsem tě chtěl požádat, jestli by ti to nevadilo, že bych jel ještě dvakrát?“ No problem. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Dnes večer se začíná sjíždět i technická čáct sekty. Vrátí se Verča a Slávek s Víťou to tu rozsvítí. Víťa do písmene. Kecáme u holek na pokoji na téma mých ‘dánských zkoušek’, co se týká rychlostního kajaku. Víťa předvádí, jak roztáhnout nohy v rychlostňáku, aby se zapřel.
Sl.: „Tos ukázal hezky, ale ten kajak je ‘takhle’ úzký, tam máš opěrku a mezi nohama kormidlo.“
Víťa: „K tomu jsem to nikdy nepoužil.“
Další debata se týká našeho stěhování. Víťa by chtěl separé a to už v Hartmanicích není, respektive ho má zabraný Hanka.
Víťa: „Zítra si budu muset hledat nějaký pelíšek. Nebo se domluvím s Hankou, že ona se vyřádí zítra…“
J: „Ale ona se nechce vyřádit, ale vyspat.“
Verča: „Hanka stejně nespí. … Mohli bychom zavést, že v noci se Hanka postará o lodě, zalepí a tak.“
Pátek začíná rozvážnou snídaní.Víťa uklízí naše zbytky do svého žaludku. Odpoledne se budem muset vystěhovat, tak rychle na vodu. Skoluzli jsme to třikrát, než nás začal tlačit čas. Mezitím dorazila již lodě-lačná Hanka. Ten úklid, to je opravdu nejhorší část života. Odpoledne řidičuju. Sdělujeme s Hankou s úsměvem Hraběti, že jsme do jeho deblů moc děr nenadělaly, zatímco jsme si na nich pěkně zajezdily. Ve chvílích volna sleduju Morštejna, jak lepí. Práce je úžasná věc. I Míše jsem zařídila fci řidičky. Místo učení vozí Šlachu s Mikrákem. Prostě jsem je pro ni poslala, ať si ji vyzvednou. A vyšlo to. Sedím v autě a koukám směrem k silnici. Co chvíli projede auto s loděma. Neklamná známka toho, že chvíle Ch se blíží. Do Hartmanic dorážíme jako první. Přivoláme pana Kopačku a barák je náš. Jen, co Verče vysvětlím, že vařit může jak dlouho chce, ale lepší to bude, když zapojí jističe, my hladovci vyrážíme do hospy. Mezitím se sjíždí zbytek tlupy. Porce jsou takové, že opravdu nemůžeme dojíst. Tak naaranžujeme zbytky na jeden talíř. Petrousek večer přijede jistě hladový a ještě přiveze tři ženské s Vaškem, za ten výkon zaslouží odměnu. Doma nás opět naloží zbytek dorazivší party a už jsme v hospě podruhé. Když se podruhé zvedám, že půjdu přivítat Míšu H., tak … jak je ta o vlku? Už v týhle chvíli se projevila absurdnost snahy, aby byli všichni pohromadě. Stejně vždycky půjde jeden sem a druhý tam. Už v tý hospodě sedím znovu. Linda si nenechá poradit a k večeři si dává file. Ptý není pověrčivá. Ale my ostatní víme, že ryby chtějí plavat. Na druhou stranu si už pomalu začínám myslet, že plavat chce Linda. Dnes jsme ještě stihli změnit lokál. Mišák se jal nás uvítat vesnickým oblíbeným Krvesajem. Pozdní noci na chalupě s domácí pálenkou už pamatuje jen Jirka, Mečoun a Mišák.
Ráno není moc času, jako obvykle. Když si to chce před startem člověk sjet, musí včas. Stíháme, i když s malým zdržením cestou. Slávek je už dole nervózní a myslí si, že zvýšeným pokřikováním něco urychlí. Sprint stíháme stejně v pohodě dvakrát. Teda v pohodě nemyslím v pohodě. Petrousek s Pavlem se honosí odřenými koleny. Já dole vystupuju a vidím, plave kajak. Červený, to je zlá zvěst. Záchranáři si ničeho nevšimli, tak musím zakřičet a pak už to lítá. Ale stejně jen tak tak. A pádlo v čudu. Tak loď aspoň vylejeme a spíšíme nahoru. Podle nových pravidel startujeme stejně víc než za hodinu, tak jenom uklidnit Lindu a přesvědčit ji, že to není konec ježdění. Jenže Linda to pojistila na nějakých šutrech a rozseklá holeň nevěští nic dobrého. Ale na šití to není. Když jí to obvazovali, tak tam sebou pro jistotu sekla a pak nám oznámila, že nepojede ani hlídku. Tak musíme už zase přehlašovat. Sprint se obešel už bez dalších větších ztrát… a taky bez Jirky, který zmeškal start. Jen Míša Hodačová si dala opravku, protože vtipně pustili v přestávce mezi kategoriemi turisty, ale hned do toho začali startovat, takže to měla Míša napoprvé z poloviny jako soulodění s raftem. Po druhý jízdě hned jedem dolů trénink. Víťa se svlíknul donaha a sednul do auta. To byl smrad. Nikdy jsem si nemyslela, že je něco horšího než moira. Odpolední hlídky si užijem. Kluci slepili deblový posádky ze všeho, co mělo ruce, nohy a ocásek a cítí se na medaili. Proč jinak by to taky dělali, že? Naše ambice jsou opravdu z jiného soudku a kajakáři… ti nemají ani ten soudek. A nakonec to dopadlo skoro jinak. První to mají na triku kajakáři, kromě Vaška se nijak nepředřou a vlastně ani on moc nemůže pokoušet svou TF. My holky jsme to sklouzly o minutu rychlejc než oni, i když i v našem případě mluvit o klouzání je dost nadsazené. Tristní sjezdovou situaci podtrhuje fakt, že se i s tímto výkonem držíme třetí, tedy medailovou pozici. Tušíme však, že to nebude míti dlouhého trvání, neboť jen co přijede startér do cíle, tak nás disknou. Trochu se nám na startu nezadařilo. Ale holky to berou sportovně a odpouštějí mi. Alespoň to tvrdí. Ještě jsem měla šanci to uhádat, ale já nejsem ten typ. Zato deblíři mají našlápnuto. „Ty hlídky, co nás předjely, mají v nepořádku přestupy!“ Ale taky z toho nebylo nic. Večer mají holky chuť na palačinky, takže se parta trhá do jiných hospod. Taky jsme se seznaámili se stavitelem Ivanem, „studentem z jihu“. Hanka s Tomem se odtrhují docela brzy, bydlí totiž v Rejštejně. Hlavně, že jsem předtím na ubytovně tvrdila, že si musím tři dny zvykat na novou postel. Ještě opět domlouváme brzké vstávání na tréninkovku a jsou v tahu. Víťa se vzhlédl v možnosti ubytování v soukromí: „Tys nám to nezamluvila? Domluv to tam, my jedeme hned za váma.“ A jak řekl, tak jsem udělala. Ráno u snídaně pro čtyři mi paní domácí říká: „Ale ti Vaši kamarádi nedorazili.“ My nakládáme na palačinky topinky s česnekem a další libůstky, ale nevydržíme o moc déle. Ráno jak vystřižený. Po pravdě bych nejradši vystřihla Vaška. Jeho obligátní pitlíky, šustění, balení, termosku upustil třikrát. Asi jsem pak u snídaně nebyla moc milá. Setkání v Rejštejně proběhlo v pořádku, jen Víťa si odskočil do krámu pro nějaké lahůdky: „Jdu do krámu, pak mě tam vyzvedněte.“ Hanka na Čeňkově pile: „Kde je Víťa?“ Ale počasí se nám vyvedlo. Až se mi teploměru nechce věřit. A taky mému krku. Něco v něm škrábe. U sudu s čajem jsem se s Markem Šálkem shodla, že jsme včera oba pili a dnes nás oba škrábe. Nepěkná předzvěst. Já čekám na vyhlášení, protože mě domů veze Šlacha (kluci včera zaskočili ve sprintu favority a skončili třetí). Tak aspoň bude ještě cesta veselá. A to je vše, co by ode mě stálo za zmínku.

Jitka a Hanka