|
|
Fotky z akcí
Isel a spol.
14.- 17.srpna 2004
zúèastnili se: Jirka, Meèoun, Jitka, Linda a Hanka
V sobotu zaèala ostrá olympijská klání a na poøadu byl i triatlon a právì ten byl pøíèinou nezvykle voleného èasu odjezdu za tréninkem ve vlnách. Šestá veèerní tak neobvyklá není, ale sobota..? Ve Zdibech se klání protáhla a „black“ nás nechal na Strahovì nìjakou tu hodinku dvì èekat. Toho využila Hanka èekající v Chuchli, aby projela svoji zelenku. Taky jsem se chtìla triatlonu zúèastnit, jenže jsem se bála, že se to nestíhá. No aspoò mám nìjaký síly na nadcházející dny. My jsme pøeházeli vìci, jídlo, kola atd. z Ulyseeèka do Transportera, cestou jsme objevili i klíèe od vleku, takže nám scházela už jen Hanèina karimatka. Ta èekala v Mníšku a pak už cestì do Rakous stála v cestì jen celnice. Ostatní netušili, že spolu s karimatkou mi Tomáš oznámil rozchod.
Podle èeho rozeznala snaživá strážnice mùj ksichtík oproti fotce v èervené knížeèce (to je prej jako pas) nevím, ale pustila nás všechny. Já cestou spala, tak si kromì deštì (skuteènosti to svalované na Lindinu pøítomnost) a zastavení na nìjakém parkovišti, aby si od volantu oráznul i Jirka, nepamatuju. Já si moc dobøe pamatuju po pátrání na místo na spaní – mimoto že jsme se zajeli asi tak 100 km a byli asi na 20 hezkých parkáèích - jsme potom zakotvili na betonì v kaluži – ale já si nestìžuju. Noc pod plachtou byla pomìrnì pøíjemná, aèkoliv pršelo. Po ránu však medvídek zkontroloval obsah jídelního kufru (pak se pøeptal na moje zásoby) a zaèal remcat. „To budeme muset jít nakoupit!“ Pomìrnì úspìšnì jsme se s Lindou bìhem výletu ubránily naøèení z toho, že jsme nakoupili špatnì a svalily jsme vinu na Jirku. „Nakupovat pùjdem, až nám jídlo dojde.“ Pravdou je, že na tøi dny jsme poèítali jen tøi snídanì a dva obìdy, ale tajné Martinovy zásoby nás zachránily. Pršet pøestalo, naopak vysvitlo sluníèko. Na poøadu dne bylo rozježdìní na Möllu, za dvì hodiny, kdy tekla voda, jsme stihly dvì jízdy. Jirka to rozšíøil na duatlon – pøidal kolo. Nejlepší obìd si uvaøila Hanka. A naložila s ním, jak by se od ní dalo èekat – špagety byly všude, jen ne v hrnci. Ale já to èekala už pøedem, celou dobu co jsem vaøila se ten vaøiè tak kynklal a ten hrnec na nìm taky, takže jsem pak už vùbec nebyla pøekvapená, jen jsem posbírala pár nedovaøených špaget z trávy a zahnala nejhorší hlad. O žaludku nemluvì. Tohle místo musíme rychle opustit nebo dojde k nìjaké ekologické katastrofì. Místní informace zní, že sjízdná je v okolí tra� ve Spitaalu, tak je o odpoledním programu rozhodnuto. Ale že by to byla kvanta vody, to se tedy øíct nedá. Slalomka sice sjízdná je, ale asi tak o dva km výš, kde pøitéká nìjaký malý potok, sjízdná èást konèí. Ale aspoò nìco. Pro jistotu lepím chrániè, èímž výpravu pìknì zdržuju. Nejtìžší je hned kaskádièka v pr
vní zatáèce, ale na druhou stranu voda nikam nespìchá, tak jsou odpuštìny i menší chybièky. Ne však chyby jako hrom. Hanka nad úzkým prùskokem zavadila o kámen a jak jinak mohla skonèit než ‚naštorc‘ mezi dvìma šutry. Zbytek trati absolvovala èásteènì bokem, vìtšinu však pozadu. Bylo mi hodnì, hodnì ouvej, dlouho jsme to místo pozorovali ze bøehu a už pøi nájezdu mi bylo jasný, že to není nic lehkýho, tak jsem se pekelnì soustøedila, abych to dobøe projela, že tìsnì pøed nájezdem do té úzké soutìsky (polovièní než ve Špindlu) jsem zavadila špièkou o kamínek, který byl pár èísel pod vodou. Samozøejmì jsem šla do hodin a pak už rovnou bokem do soutìsky. Zùstala jsem tam zaklínìná, voda pøese mnì a všichni už nìkde v trapu. Tak jsem bojovala, pøemýšlela, jak vykrysit a tak podobnì, až jsem si vzpomnìla na záchranou akci z loòské papírny – pøemet, takže pìknì ruce opøít o kámen a tìlo i s lodí pøes hlavu – a fungovalo to. Pak už jsem zbytek úseku scouvala, což mnì vùbec netrápilo, protože jsem byla v euforii, že jsem pøežila. Pár pìkných místeèek se ještì našlo. Na jednom se sešli Jirka s Hankou a bok po boku ho procouvali. Jirka pøitom mluvil dost sprostì. Martin zas nìkde èelil a odnesl to šprajc. A také celé pondìlní dopoledne. Linda se, musím øíct podle mého, zbyteènì obávala únavy = chyb, tak ji Jirka umluvil aspoò na slalomku. Linda se prostì bojí! Já s Hankou, naprosto nadšené pøíjemným pohoupáním, jsme si to daly ještì dvakrát. Hanka si ještì staèila hodit pøi pøevlékání boty za zídku, chtìla jsem si botièky odložit tak, aby pìknì oschly na sluníèku, ale zídka byla kulatá, tak pøidala trochu dìtských horolezeckých her, ale jen na kupku hnoje, která botky zadržela. Pøesun na Isel byl rychlý, dokonce jsme objevili krásný kemp. Podle mì mu nic nechybìlo, naopak tréninková lezecká stìnka, lukostøelecký sektor, krásné záchody a sprchy… jen Jirkovi to bylo málo: „Pøíštì musíme najít lepší kemp!“ Byl
o to tam nádherný, doteï nechápu, co se mu tam nelíbilo. To se mu podle hodnocení nás všech podaøilo již následující veèer u Zilleru. V tomto kempu jsem opravdu nepøestávala žasnout ani minutu – vánoèní ozdoby na stanech, pøed nima kobereèky a satelity, pohoda to chápu, každý má nìjaké nutné potøeby, ale internet café a sprcha speciální pro psy mnì fakt dostala.
Pøedvedli jsme Hance, jak se vaøí tìstoviny, nám jich ze shozeného hrnce vypadalo jen ‚pomálu‘. Zato omáèka se vyvedla. Hanka úspìšnì uvaøila brambory se zeleninou, Jirka s Lindou ohrnovali nos, to je jasný u tìchto vybíravých masožravcù. Na druhou stranu, sekundovat Hance v jejím jídelníèku je dlouhodobì nemožné. Co tim jako myslíš?! -Jakože tì nauèím jíst maso.
Dopoledne jsme se bavili ‚Krásnejma zubama‘, pøesnìji øeèeno, Martin a Jirka se bavili s rukama od lepidla a hlavou v lodi a my ostatní pohledem na jejich chvílemi marné snažení udržet kus bìžky tam, kde ještì vèera byl. Nechápu, jak dva mužský mùžou dìlat mužskou práci 4 hodiny, když ženská by to mìla za 30 minut. - Chtìla bych tebe vidìt po tøiceti minutách, to by možná byla lepší zábava:-) Na vodu jdou tøi Jirkovo lodì, nejen Linda využívá Jirkova dobrého srdce, ale i Hanka vymìnila svùj zelený cedník za sklenìnou plzeòku. Musím øíct, že jsem si moc polepšila, požitek to byl o moc lepší. Isel je božská øeka, nejlepší co znám. Po první jízdì následoval obìd, tedy pytlíkový polívky nìmecké výroby…fuj. K veèeru zaèala voda stoupat, to už jsme jezdili z Hubenu, kde byla pìkná vlnitá pasáž. Charakter trati se zmìnil, což v jednom úseku zcela uniklo mé pozornosti. Jela jsem v pohodì za Jirkou, pozornost na nule, navíc jsem podle popisu èekala tìžké místo trochu dále. Martin mi sice nevìøí, že jsem to nevidìla…Jirka si ráno vybral pìkný válec, že jím projede, což jsme my dvì s Lindou netušily. Já osobnì až asi do vzdálenosti pùl metru od vodní stìny…nikoho tedy nepøekvapí mùj ledovì klidný náklon na plné køídlo, opaèný zábìr, voda mi šla pøes hlavu nìjakých tøicet èísel…netøeba pokraèovat. Linda: „Ale obdivuju tì, jak sis pìknì držela i loï..“ - J: „Já jsem se držela lodi.“ Dnes ještì unavená tøetí jízda než se øeky uzavøou ve prospìch rybáøù, jen Hance se nepodaøilo vysvìtlit, že dojet až do kempu sama není ani nutné a ani rozumné. Nepøehánìj. Skoro všichni se chceme podívat jak to vypadá v Zilleru, tam ještì nikdo z nás nebyl. Já ne, ani za nic, ale odporovat si fakt netroufám. Kluci však zmìnili pùvodní plán, a že pøejezd vyplní veèer a ráno bude dost èasu na snídani. Podle zpráv našeho informátora VyhnanTour teèe voda od dvanácti. Už dost pozdì jsme se ubytovali v ‚pìkném‘ pìtihvìzdièkovém kempu mezi obytkama se
satelitama. Slupli jsme kaši s párkem a zalezli do stanù. Ráno jsem oznámila Hance, že pokud si chce také zaplavat, mùže si pøiplatit bazén. H: „Bazén? Na eskymování?“ Na Lindin údiv jen dodala: „Na co jiného se staví bazény?“ Voda tekla už trochu døíve, tak jsme posadili Jirku na kolo, abychom mìli dole pøipravené auto a skoèili jsme na to. Ale podle toho, co kdo o téhle øíèce øíkal, jsme docela zklamaní. Ani Hanka nemá chu� absolvovat víc než dvì jízdy. Navíc voda klesá. Jde sice o pìkné pádlování v hezkých vlnách, ale úsek je pøíliš krátký, aby nás to bavilo a navíc cestou èlovìk nic neøeší, všechno pìknì na støed. Tak radši vyrážíme domù, kluci jdou ráno do práce a není to zrovna nejblíž. Jirka Chce ještì nìjaké ‚nature seeing‘, já ho spíš podezírám, že si chtìl zacouvat na úzké cestì se sanitkou v tìsném závìsu, ale a� tak èi tak, nic z toho nebylo. Všichni jsme byli docela zdìšení, kam nás to Jirka táhne, zvláš� když už se každej vidìl doma v tý svý posteli, u telky... Koneènì pak také slevil – spíše byl donucen – k nákupu, jenže pak ne a ne zastavit. My, kdo známe jeho pøíbìh ‚Bratislava – Praha‘, zaèínáme mít o své žaludky strach. Cestou pak se vracíme domù deštìm, takže si mùžeme gratulovat k pìkným sluneèným dnùm, které nás potkaly.
Ahoj zas pøíštì.
Jitka a Hanka
|
|