Fotky z akcí

Ardeche 2002

Fotky

Tak a je to rok co jsme zaèaly psát kroniku...
Tentokrát jsme mìly akci Ardeche mnohem lépe naplánovanou než loni. Tomáš mìl od pátku dovolenou a tak až do úterka svaøoval zahrádku, pøipravoval auto, nakupoval… Když jsme ale ráno v úterý pøijely k nìmu do Tøebánì, byl zrovna na pohotovosti s okem, vlítla mu tam špona. Ale vyjeli jsme stejnì.

Pouèili jsem se z loòských štrapácí a termín závodu jsme skoro trefily. Skoro znamená nepovolenou toleranci 1 den. Problém jsem zjistila v pondìlí veèer, pár hodin pøed odjezdem, úplnou náhodou.
Hanka asi hodinovými telefonáty vše domluvila, ale Míša to bude mít na zápoèet tip �op.

Tomášovi poøád není jasný systém studia na vysokých školách, a tak se ujiš�uje: "…ale na zápoèet musíš být taky chytrá, ne?"

V pondìlí odpoledne jsme taky potkali na Bohemce Zdenu, zrovna když jsme nakládali lodì. Nebylo tìžký aby ona poznala Tomáše, (podle lodí) ani aby poznal on jí (podle dìtí).
Zdena: "Ježišmarjá, co to vezete? To je lepší to táhnout za autem."
Je pravda, že holky mají takové archivní exempláøe, možná už mají i historickou cenu."

5.11.2002 Úterý

První komplikace nastala už na autobusové zastávce v Troji. Obloženy zavazadly jsme se snažily nastupovat do autobusu v ranní špièce… V tom zvoní Hance telefon… Tomáš má nìco s okem a jede na pohotovost.

Vlak jsme stihly všechny a dumaly jsme, co jsem zapomnìly a zároveò, co se do auta už nevejde.
Veronika má nové dlouhé neoprenky, když nám popisovala jak jsou úžasný: "…chodila jsem v nich vèera doma celé odpoledne."

Nakonec jsme vše naložili a nasedli a pak Hanka zjistila, že jsme jí zastavìli svaèinu. Tak ještì krátký nákup a v 10h jedem.
Hned nám rádio nefunguje a tak Hanka radí: "Tak se do toho praští a pùjde to."
( na mùj mobil to funguje spolehlivì).
Tomáš: "Do toho ne, to je moje vlastní, do jinýho si klidnì bouchej!" Hanka: "Tøeba do tohodle?"
Tomáš:" Ale dej pozor a� na tebe ten airbag nevyskoèí."

Pøi rychlosti 120 km/h mi na okno vypadla houbièka z lodì, máme jí jako vlajku. Zahrádka je super. Vypadáme smìšnì, i šlapce u silnice spadla èelist.

Pøed hranicema jsme naposledy v ÈR natankovali a dostali vynadáno: " To myslíte vážnì? S takhle špinavým autem chcete jet do zahranièí? To budete jen dìlat ostudu!"
Neudìlali jsme kšeft myèovi oken, což ho dost rozzuøilo.
Míša: "To stejnì nemá cenu. S tìch lodí stejnì poteèe bahno…" Vùbec nepøehánìla, protože ani po nìkolika mytích povodòové bahno ne a ne pustit.

Øešíme to, co trápilo nejvíce naše okolí, maminky, tatínky, švagry a tak: zahrádka zboku pøeèuhuje auto. Kdekomu vadilo, že by nás mohli vrátit z hranic, ale Nìmci si nièeho nevšimli, tak uvidíme, co Švýcaøi. Veronika však ví, jak je pøelstít: " Každá si vezmem svou loï na záda, Tomáš složí zahrádku a pùjdem pìšky, jo a ty neoprenky jsou fakt supr, jsou táák pøíjemný." Je vidìt, že ani po hodinì jí neoprenky z hlavy nejdou.
Hanka: "To je hrozný, èlovìk má v tom autì tolik práce, že kolikrát ani nemá èas se vysmrkat."
Jitka pøebírá funkci maminky.
To jsem ještì brala v pohodì, netušila jsem jak z toho budu pozdìjc neš�astná. Tomáš totiž bral za manželku vždycky toho, kdo sedìl vedle nìj, takže Hanka, Jitka, Míša, Veronika,… žádnej rozdíl.

Veronika: "Já na tomhle sjezïáku byla jezdit akorát jednou v Chuchli a to jsem se bála. Ono to tam bylo takový holý a strašný, jako po nìjaký katastrofì…"
Všichni: "Ono je to po katastrofì".


Tady máme hláškou, o který fakt nic nevim, ani kdo ani kdy a v jaký situaci ji prohlásil, ale je dobrá sama o sobì, zláš� když si uvìdomíme, jak si všichni Willyho vážíme za jeho pohostinnost intelektuál a jiné schopnosti: "Willy by si to nelajznul…." - to øekla ta nejdrzejší - já, ale už si také nepamatuju, jak to pøesnì bylo. Šlo o to, jestli nám Willy udìlá zas nìjakou dobrou véèu nebo ne..

Veronika: "Dáte si nìkdo musli tyèinku?"
Hanka: "Podvody nejim."
Vysvìtlení je jednoduchý, já považuju tyhle tyèinky za hroznej podvrh, protože se tváøí jako sladkost, ale když do nich kousnete, nestojí za nic. = žádná èokoláda.

Zastavujeme v Augsburgu, abychom protáhli nohy, uvolnili zadky a nechali se uchvátit místními kanály i akèními slalomáøi. Samozøejmì, že nás trápil stesk po slalomkách, ale zase na druhou stranu 4 stupnì a vítr…
Poobìdvali jsme skvìlou polívèièku a bylo nám fajn. Jen to poèasí nás zatím neuspokojovalo. Jen tìsnì nad nulou a když se setmìlo tak i ménì.
Já poøád vìøila, že ve Francii bude sluníèko, tríèa a sukýnky… i když to byla pøedstava víc než optimistická, ale moje pøání bylo tak silný, že se splnilo.

Kolem pùl deváté jsme dorazili k Willymu (na žádných hranicích nás tentokrát nezastavovali). Pùlhodinu nám trvalo obsloužit troubu "pro blbce," Hanka na tomto supervýtvoru nesnesla lilek, tak nám aspoò zbylo víc.
Kolem jedenácté pøišel Willy, ubytoval nás a Hanka ho za odmìnu samou radostí polila èerveným vínem. A spalo se nám skvìle. Taky poslední civilizovaná noc.


6.11.2002 Støeda

Bavíme se o Kavkazu. Øekla bych, že se bavíme hlavnì o Láïovi - a to pøesnì stejnì jako loni.
Míša: "Co je to 1203-ka?"
Tomáš: "To je nìmecký výrobek. Poslední model pøed rakví."

Hanka: "Tady na konci svìta nám musí zaplatit, že jsme sem pøijeli!"

Veronika: "Mnì baví trápit malý dìti. Vás nebaví nìkdy trápit malý dìti? Oni maj tak vydìšený oèièka."
Veronika má malou ségru, který nalhává vìci, jako že není její ségra, ale její máma, a máma že je babièka, že jí adoptovali, protože jí Veronika nechtìla a tak….

Hanka: "Nešlap na plyn,… jeï rychleji,… jeï zadarmo,… zastav,… už tam chci bejt…." Tak tohle Jitka pøehnala. - to jako tím, že to zveøejòuju?

Ráno jsme vyrazili brzy, abychom toho co nejvíce stihli. Alpy byly nádherné, sluníèko svítilo, nicménì teplota nízká. Zastavili jsme u Lago Maggiore, tìsnì za Italskými hranicemi. Bezva jezero, holky se hned vrhly na vodu a objely celý pøístav. Pøi otáèce si Míša dala povinnou koupel a jelo se zpátky. Nebylo jednoduchý loï vytáhnout plnou vody po rovný stìnì vysoké pøes metr.

Najíst se, nasedat a k moøi!!! Kus jsme si zkrátili po dálnici, abychom zjistili, že všechny kempy jsou zavøený a ubytovny pøedražený.
Nakonec jsme s tìžkým srdcem obìtovali €36 za noc v ubohém campu Columbus. Janov jen 36 km vzdálen. Už se tìšíme na moøská dobrodružství. (O moøi jen tušíme, protože je èernoèerná tma.)


Ètvrtek 7.11. 2002

Skoro celý den trávíme v Celle Ligure.
V noci pršelo. Ráno se nìkdo se probudil mokrý (Tomáš), nìkdo mìl alespoò mokré vìci (Tomáš a Hanka). Nebylo extra teplo a také bylo zataženo. Vyrazili jsme si tedy prohlédnout pøímoøské mìsteèko Varazze, asi 4 km procházka nad moøskými útesy.

Jitka: "Já bych taky chtìla mít (nìjakou) takovou jachetnici!"

Hanka: "Hele ono to má jen jedno kolo!"
Všichni: "To je rotoped…"
Hanka: "Ale stejnì to má mít dvì kola a tohle nemá!"
A to si taky myslím do dneška. Oni mi to nevysvìtlili.

Byli jsme na obìdì, kde jsme sdíleli všichni dohromady dvì pizzy. Naúètovali nám každýmu 1,5€ za existenci, kdybychom to vìdìli, asi bychom si to rozmysleli. Dali jsme si ještì zmrzku ta byla super. Byla to zmrzlinárna s nekoneèným množstvím chutí, která nás úplnì pohltila. JOOO!

Hanka hodnotila znalecky: "Na míráku mají lepší". (pizzu)

Aspoò že mìli pìkné vidlièky. Takové mi ze sady nìkdo na koleji ukrad…

Cestou zpìt se polední teplo zaèalo vytrácet, vypadalo to skoro na déš�. Tak rychle, rychle a� stihnem vodu pøed setmìním.
Veronice se nechce, tak na pláži v Celle pøedvádíme svou show jen my tøi: Míša, Jitka, Hanka. Je to božský!!! Rozhodnì vìtší vlny než vloni. U bøehu se chovaj jak válec, takže zážitky nepopsatelný. Zkoušíme eskymovat a docela nám to jde. I obecenstvo se skvìle baví.
Tím obecenstvem je myšlena spousta Italù, kteøí nevìøí vlastním oèím, nicménì nepøestávají civìt ani když jsme úplnì svleèený a ani když jim nadáváme, že jsou úchylové. Je jim to jedno.
Když už nás to pøestalo bavit, pøevlékáme se, nasedáme a jedeme dál. Prùmìrnou rychlostí 35 km/h, navíc ani nic nevidíme, prostì vopruz.
Tak si aspoò povídáme.

Následují nesouvislé úryvky našich nesouvislých rozhovorù.

Jitka nadává na to jak je lepení lodí komplikovaný: "Díry jsou vìtšinou na nedostupných místech."

Jitka: "Nevidìli jste nìkdo mojí tužku?"
Veronika: "Asi spadla do mojí boty, když jsem byla èùrat, tak mnì tam tlaèila."


Další krásnej pøežblept se poved Míše, když si chtìla postìžovat: "Ty nejsi naše mašinka, protože jseš na nás hroznì zlá."

Zakempováváme na luxusním a podezøele levném místì v San Remu. Už se tìšíme na ráno a na další skotaèení ve vlnách. Hanka se rozhodla pøespat na plážovém lehátku, což teplotnì moc nevychtytala.


Pátek 8.11.2002

San Remo. Vzbudilo nás sluníèko. 18 stupòù a pálí to jako blázen. Tento luxusní kemp má jedinou chybu. Nejbližší pláž je v Celle, kde jsme byli vèera. Jsme ale úplnì uchváceni nádherným poèasím i pobøežím, takže se nevzdáváme a vydáváme se hledat.
Našli jsme pomìrnì nedaleko, leè na zaparkování to tu moc dobré není. Popojedem ještì tedy pár km a "utáboøíme se." Vlny jsou zvíøecí, jak øíká Veronika. Nepøíjemná je oblázková pláž.
Všimli jste si, že Jitka si furt nìco vymejšlí? Chtìlo by to písek. Nakonec jsem dala Jitce za pravdu, až pøi pøevlíkání, když mi z podprsenky vypadnul na nohu balvan. A skoro pak Hance upadla noha.
První se hrdinnì vrhá do vln Hanka a projíždí asi tak metrové. Mnì se to také daøí a na širém moøi je to pohodièka. Vlny jsou však super, houpe to jako blázen. Taková horská dráha. Kolmo ke bøehu je úchvatný pohled. Loïku to zvedá a zas hluboko propadá a pøede mnou se vztyèuje stìna a pak pìnící se vlna. Nakonec chci ke bøehu a nade mnou další válec - nepopsatelné pocity. Další o nìco vìtší mì už roluje a vytahuje z lodì ven jsem nadšená a vrhám se do vln. Hanka je také nadšená a vrhá vlnám vstøíc Veroniku a Míšu.
Ony jsou hroznì nerozhodný a neakèní.. Míša vypádluje první dvì vlny a má vyhráno. Nakonec se ale stejnì zvrhne už docela daleko od bøehu. Já a Hanka - Baywatch hadr. Ve vlnách jsme ale skoro prd platný . Ono se hlavnì strašnì špatnì zachraòuje, když jsme mìly záchvaty smíchu a navíc potom plno práce samy se sebou, abychom se vùbec dostaly ke bøehu.
S Verèou to dopadá ještì líp. Vypadá to úchvatnì, po rozplavbì, ale její zadek zeje velkou dírou. To Hanku jen vyprovokuje a chce se zabít osobnì (viz foto). Pøelopuje ji to pøes zadek na hlavu a je taky venku. Tak jdem radši vaøit obìd - poøádné jídlo. Zajímalo by mì proè na nás všichni ti Italové tak èumí. Podle nás jsou to úchyláci a závidìj nám obìd v hrncích. Chápu sice, že máme okolo auta na pùl hektaru rozesety lodì, vìci, vaøiè, šprajdy a mezitím vším se zrovna pøevlíkáme, nebo vylizujeme hrnce, ale stát a neslušnì zírat pùl hodiny - to je hustý. Na vodì jsme ale tou nejlepší atrakcí.

Naveèer se øítíme dál smìr Ardeche. Už máme plný zuby okresek, tak jsme se rozhodli zainvestovat do dálnice. To jsme netušili, že fotobuòka si bude myslet, že jsme náklaïák. Nicménì horentní sumy platíme stále.

Pozdì za tmy dorážíme do Vallon, naštìstí, protože cesta už byla na sedaèkách auta nesnesitelná. Super polívka farmáøská nás k veèeøi trošku zasytí a hurá spát. Teploty klesly na pár stupínkù nad nulou, ale stan se zadýchá a mùžou se nám zdát další bláznivé sny.


Sobota 9.11.2002

Ráno vypadá povzbudivì. Sluníèko, mraky mizí a kemp se plní samými cizími lidmi. Slyším Hanku do stanu: "Tady v celým kempu není jediný èeský auto."
Potøeba mì nutí ven a první na koho metr od auta narážím jsou Lenka Lagnerová a Petra Slováková ...
Po snídani Veronika zaèíná øešit loï. Sehnala nìmecký polyester a Tomáš se èiní. Je vidìt, že má dlouholetou praxi.
Veronika si stìžuje, že nemá loï, jen pojízdnou barvu.
Dojídáme! Balíme! Jedem zjiš�ovat start.
A také nutný trénink… Vloni se starýma lodìma nám to jelo o nìco rychleji. Pøipadám si jak na Václaváku. Samý Èeši a sem tam francouzský turista. Asi jsme trhli sjezdový rekord. Tomáš už chtìl jet na policii.. (6 hodin).
Veèer nechybí nutná alkoholová podpora v baru (leè Italové smluvenou schùzku nestihli, tak poklábosíme až po závodì. A zas byli lepší než my - o chlup).



Nedìle 10.11. 2002

Den závodu.
Snídáme v autì.
Hanka: "Tady to tìma sejrama smrdí, to je urèitì niva."
Veronika: "Tu jsem ani neotevøela."
Hanka: "To smrdí už ten název."

Zase si pochvalujeme poèásko.
Jitka: "Já si pøijdu jak v létì, stažené okénko!"
Hanka: "A je teplo!"
Jitka: "A ani není zima!"

Na závod je nezvykle teplo a také nezvykle moc lodí. Na druhou stranu je to úchvatný. Prvních patnáct minut se nepádluje - není kam strèit pádlo, leda nìkoho propíchnout. Ani nevím jak jsem v tom chumlu mohla udìlat hodiny. Mladý pan Kratochvíl mì ale "odpádloval" kus na stranu, tak to dobøe dopadlo. V tomto místì mì opustila Hanka a nandala mi další skoro pùlhodinu. Z další cesty si pamatuju už jen, že nenávidím debl-kajaky, povzbuzující pokec se singlíøem v kajaku z kaplické party a svùj úpìnlivý pohled za každou zatáèku a až na jednu výjimku také zklamání, že to ještì není konec. V cíli jsem snìdla na jedno sousto horalku a celá zmatená (slabým hláskem) jsem se vydala hledat Hanku: "Pomoc, zachraòte mì. Hanko, kde jsi, Hanko!" Hanka zatím zjistila, že auto pro nás nepøijelo, tak na druhé sousto sníme svaèinku pro dojedší úèastníky a obdivujeme lodì ostatních souputníkù - konkrétnì èokoládové tyèinky, sušenky apod. pøitessované pro pøípad vyèerpání. Ale aèkoliv jsme vyèerpané byly, tak jsme odolaly. Za další hoïku tu byla už i Veronika i auto. Koneènì sundám ty mokré nepøíjemné hadry..



A už jedeme domù.
Hanka: "Ty Tome, už na tom musíš být dost špatnì, když bys dal auto za to…"
Tomáš: "Auto není moje, když ho ukradou, dostanu nový."

Dáváme si rùzný pochoutky.
Tomáš: "Fuj tady to smrdí jako kedlubna."
Hanka: "To je kvìták."
Tomáš: "A co to zase jíš?"
Hanka: "Kvìták."
Tomáš:"A co to držíš v ruce?"
Hanka: "Kvìták."

Zastavili jsme na záchod.
Tomáš: "Hanièko, proè lezeš tím bahnem? Ty máš vysokou školu, ale…"
Hanka: "To jsem nevìdìla, že mi tohle øekneš."

Jíme øízek a Hanka vrací chleba.
Tomáš: "Hani, tu farmu si poøídíš sama a budeš se o ni starat."
Všichni: " Jakou farmu???"
Tomáš: "No praseèí, vždy� Hani sní selátko k veèeøi."
No coment, už toho zaèínám mít dost.

Hanka: "Tome, jedeš pomalu."
Tomáš: "Jedu 130."
Hanka: "Jedeš 122, jsou to dvì èárky za 120."


I pøestože jsme jeli pomalu jsme do Prahy dorazili vèas. Míša stihla zápoèet a za jedna. Takže hurá za rok.