Fotky z akcí Fotky

Výlet do Francie




Listopad 2001

Toto je deník, který sepsala Jitka Háková, pøepsala Hanka Mondeková.
Abych oddìlila Jitky zmateèné poznámky pøeházené a nesouvislé od moje souvislého textu a komentáøù, které uvádìjí nìkteré vìci na pravou míru používám dvou barev. Èerná je Jitky a modrou doplòuji text já. Možná pøibudou pozdìji další barvy, pokud bude mít Veronika nebo Tomáš potøebu tenhle deník obohatit i o svùj názor.

Pøípravy a odjezd: O maratonu na øece Ardeche jsem se poprvé dozvìdìla z plakátu v naší lodìnici.
Láïa Šafránek s nápadem zúèastnit se letošního roèníku oslovil Slávka, který s nadšením pøijal a mnì. Po poèáteèním váhání, týkajícího se mé kvalifikace pro takovou cestu, jsem se také pøipojila souhlasem. Nominovali jsme ještì Hanku.
Øekla jsem to Tomášovi, a ten mi odpovìdìl, že je to naprostej nesmysl, hlavnì jet tam autem, o kterým Láïa uvažoval, že koupíme specielnì pro tuhle cestu, a jeho cena byla asi 12 000. Ale to nikoho z nás neodradilo.
Pøibližnì po mìsíci Hanka zjistila, že Láïa o týden popletl termín, èímž se pozmìnilo složení naší posádky. . Hlavní problém byl v tom, že Slávek už mìl zamluvenou dovolenou a jet ve složení Jitka Hanka Láïa se nám nezdálo nejš�astnìjší. A tak jsem vysvìtlila Tomášovi, že Francie je moc hezká zemì a vzpomnìla si na Veroniku, že ta by se nám sebou taky hodila a tak jsem jí prostì jednou na tréninku (asi týden pøed odjezdem) øekla: "Tak jedeme do tý Francie, Tomáš nás tam poveze." . Veroniky reakce: : "To máte skvìlý a kdy jedete?" . Odpovìdìla jsem jí prostì: : "Jedem v pátek nebo v sobotu a ty jedeš taky". .
Celkovì se ani žádná velká pøíprava nekonala: Ještì den pøed odjezdem vìtšina posádky (100%) nemìlo šajn, co tam budeme dìlat. Definitivnì o odjezdu vlastnì rozhodl Láïa; . spoléhaly jsme na nìj i co se týèe programu. My holky jsem totiž tvorové nerozhodní.
Od toho dne Láïu ovšem nikdo nevidìl. Nebyl k dosažení žádnou z moderních telekomunikaèních vymožeností. Poslední týden neodpovídal na zoufalé maily, z koleje se odstìhoval neznámo kam a doma nikdo telefon nebral. .
Shodli jsme se na tom, že Láïa je divnej.

Ètvrtek 1.11. 2001:
Hanka obdržela mail od nedostižitelného èlovìka s textem: "Když jste se neozvaly, tak poèítám, že nikam nejedeme".
To nás už ovšem nemohlo odradit. "Víme", že si z nás Láïa dìlá srandu. .


Pátek 2.11. 2001:
Pøedvoj bagáže vèetnì pádel putuje do Chuchle. V mém pøípadì pøes Paøížskou, Staromák, Václavák a Jiráskùv Most… Já prostì turisty nesnáším… Už tak se tìším, že budu oslovoju lidi "excuse me" apod. .

Sobota 3.11. 2001:
Z koleje musíme vyrazit brzo, abychom stihly nakoupit. Na Andìlu nás osud rozdìluje; . spíš rozdílný potøeby: Jitka potøebuje nakoupit normální jídlo, kdežto já jen nìkolik èokolád, protože nevìøím, že jich Tomáš nakoupí dostatek na celej týden.
Náležitì obtìžkána dorážím do Chuchle jako první.Veronika elektronicky hlásila hodinové zpoždìní: když vlaky nejedou, z Klánovic cesta nevede. Hanka zchladila cestovní horeèku cestou k jezu; . to nebyla cestovní horeèka, spíš zoufalství z pøedstavy, že v pøíštích dnech do lodi nesednu a když, tak to bude za cenu manželské hádky: nejedeme totiž na vodu, abyste vìdeli, takže jsem si to musela naposled užít, než dorazí Tomík do Chuchle.). Já s Tomášem jsme zaèali nafukovat auto. Ve dvì jsme èekali už jen na Veroniku. Naopak Láïu už jsme neèekali . a ani jsme neèekali že ho ještì nìkdy uvidíme. Neèekali jsme ovšem ani, že Hanka bude mít jeho pas. Výlet se zaèal vzdalovat. . Tomáš hned hází flintu do žita a dává si obklad na èelo, my holky neztrácíme optimismus.
Byl to fakt teda problém. Šikovná Jitka zjistila, že mám Láïùv pas. Pøesnì toho Ládi o kterým jsem psala o øádek výš. To by ještì nevadilo, horší bylo že mùj pas mìl Láïa. Øešili jsme situaci s chladnou hlavou a nenechali se rozhodit ani potom, co Láïa nebral telefon. Vìdìli jsme, že pro nìj to není úplnì samozøejmost a tak jsme jeli k nìmu domu, bože díky, že s ním mìla Jitka techtle mechtle a tak vìdìla kde bydlí.
Láïa doma byl.
Vzal pas beze slova a odešel. Pod deseti minutách zvoníme znovu, Láïa se z okna diví co jako chcem a že pas ještì nenašel. Nakonec nám øekl:":Mám snad mail ne?" Shodli jsme se na tom, že Láïa je divnej.
Všechny jsme se zaradovaly, že mùžeme jet, akorát Tomík se radovat neumí a tak radši volal tatínkovi, aby se uklidnil a aby si postìžoval. Samozøejmì, že nejhorší nadávka jaká na svìtì je, když nìkdo nazve tøi krásné dívky intelektuálkama. Tatínek ho podpoøil, že mìl sedìt doma, ze dávají fotbal. Ale Tomík má smùlu a jede v tom s náma. Vlastnì s námi jede i Láïa, jeho chování totiž je momentálnì nejaktuálnìjší téma?
Z Prahy vyjíždíme ve ètyøi hodiny odpoledne. Ještì nabíráme benzín a bagety, v Plzni vyložíme pamì� (285 MB). Cesta k hranici je volná. Na Rozvadovì strávíme cca 1 hodiny ve frontì a nakonec slyšíme "Nach rechts". Hanka jen úpí: "Jestli budou chtít všechno vyložit, tak si dáme každej ètyøi panáky a pak pùjdeme toho celníka pøesvìdèit že to není nejlepší nápad". Naštìstí chtìli jen dùkladnì prozkoumat naše pasy… Kdo dal na vrch ten s teroristickou fotkou? . Nezúèastnìní mùžou hádat, kdo z nás ètyø je nejvíc podobnej teroristùm: …………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… to je místo pro vaše typy.
Nìmeckem jsme projeli v podstatì bez problémù a na Švýcarských hranicích se historie opakovala. Celnice si nás odstavila a další auta vesele projíždìla bez kontroly. Tak dùkladnou prohlídkou naše pasy ještì neprošly.
O pùlnoci, jako na koni, jsme zaparkovali pøed nádherným domeèkem se zimní zahradou.
(nechápu proè je z toho Jitka hotová ještì dneska) strýèka Williho v Oberembrachu.
Veronika už používá vìty typu: "…v mém požehnaném vìku". .
Už si nepamatuju v jaké to øekla souvislosti, nicménì ten vìk souhlasí.
Tak zaèal náš výlet a tak skonèil první den, sobota.
Rozhodli jsme se, že budeme bodovat každý den, maximálnì 10 bodù každý.Hodnocení dne: 20 bodù. .

Nedìle 4.11. 2001:
Po vydatné snídani jsme vyrazili støíbrnou Lancií smìrem na Zurich a odtud do Weggis. . Já si teda jména vesnic ani znaèku auta nepamatuju, zato si pamatuju na klasickou hudbu prokládanou nìmeckýma zprávama, což není sluchu nejpøíjemnìjší, pak si pamatuju nìjakou kamenitou øíèku okolo silnice, škoda, že nemìla vodu a hlavnì si pamatuju úpìnlivou touhu dojít si na záchod. Naším cílem byla malá vesnice u jezera Vierwaldtatte See. Bìhem chvilky - Hanka bìhem - jsme vystoupili nad mlhu a zaèali si užívat sluníèka, svlékat svetry a mikiny. . Hlavní bylo to pøekvápko, protože každej èekal mráz a mlhu a tohle byl ráj.
Hanka se tìšila na jídlo, èemuž jsme mi hrdinnì odolávali až do cca tøetiny cesty nahoru. . Mìli nacpaný pupky od snídanì, kdežto já, skromný èlovìk, jsem snídala jen kousíèek chleba a tak se není èemu divit.
Smìøovali jsme na Rigi Kulm (1752 m) 4 hodinovou procházkou. Vždycky jsem si myslela, že nejhorším zvukem je, když za okny co pùl hodinu jezdí vlak, ale pøedstava (s realitou jsem se støetla právì zde) neustálého zvonìní kravských zvoncù celou noc mì neláká. . Já zvonce nepostøehla, ale nemám pocit, že by to byla taková hrùza, Jitka je holt holka z mìsta.
Co chvíli cestu køížily koleje ozubené dráhy. Nad tou se co chvíli rozplýval Tomáš. My ostatní - technické typy . (to je Tomášovo oznaèení, ale museli byste slyšet s jakym opovržením to øíká)- jsme si jeho výlevù snažili nevšímat . (kromì mnì, moje manželská povinnost mi pøikazuje sdílet jeho nadšení, proto i já jásám: "hurá vláèek").
Celou cestu byl pøekrásný výhled, ale tìšili jsme se na høeben (potažmo na vrchol), abychom vidìli, co se skrývá na druhé stranì kopce. Od 2/3 kopce mám však okno. Jediné, na co si vzpomínám, je nesnesitelná bolest hlavy. . Mùžu potvrdit, že Jitky oblièej mìl stejnej odstín, jako její vlasy - vybledlej. To je tak, když se podcení chladné poèasí a chodí se z tréninkù s mokrou hlavou. . Všimnìte si dvou dùležitých informací, které jsou schované v této vìtì: Jitka chodí na tréninky a Jitka mívá mokrou hlavu. Rýma v dutinách v tìchto nezvyklých výškách není nic pøíjemnýho. Doufám, že mnì to nebude provázet celým týdnem. Opaèný pøípad si nedovedu pøedstavit.
Na Rigi Laktbad jsme od strýèka Williho vyfasovali Marsku, což samozøejmì potìšilo èokoládomanku Hanku. .
Nepotìšil mnì ale fakt, že ta Marska byla jen jedna.
Nicménì ostatní si užili výhled na èásteènì zamlženou plochu smìrem na Zurich. . Zní to zvláštnì, když nìkdo øíká jezeru "plocha". Cesta z vrcholu dolù po ušlapaném zledovatìlém snìhu dopadla bez úrazu, i když Veronika nás musela pøece jen trošku pobavit: "Na posledním metru a já se natáhnu". Z pùlky kopce jsme využili vzhledem k pozdní hodinì . (16. 00) služeb lanovky a za cca 2h jsme usedli k výborné "italské veèeøi". .
Abych nezapomnìla veèer jsme barvily Jitce vlasy a tak se z ní stal ufon.
Hodnocení dne: 29 bodù. .

Pondìlí 5.11.2001:
Vyrážíme v 8.20. Jedeme na Bern, pak na Lasanì a na Martiny. Hanka po cestì studuje mapu Polska. . Pøitom vedeme rùzné filozofické úvahy a tak jsem udìlala objev: "Ono se dá dìlat leccos kromì tý kanoistiky".
Dnes si chceme prohlédnout øeku Isere, øeku urèenou pro hrátky - jak uvádí prùvodce. Nakonec Laussane nebudou, protože Hanka neumí èíst mapu, ale podle ní možná pojedem pøes Montreal. V poledne se naplòuje touha Veroniky a jsme v Chamonix. L'Arve vypadá jako Teplá ve Varech, jenže nemá vodu a rozhodnì ne teplou. Procházíme si mìsteèko a laškujeme. Na Tomùv návrh, že bychom mohli nìkdy zajít na racqlet a na vínko oponuje Hanka: "Cos na mnì za celý rok uškudlil, to tady rozházíš s tamtìma dvìma".
Chtìli jsme se dostat do Bourg St Morice tunelem pod Mont Blancem pøes Itálii. Tunel je ale zavøený.Musíme to do St Bourg Morice vzít Francií pøes Albertville.
Isera je moc pìkná øeka. .
Nádherná!!! Veronika se rozplývá nad vlnama, válcema a schody. Tak moc by si tu pøála plas�ák. Slalomová tra� je pro nás rozhodnì na sjezdákách nejecí (a to jednou provždy). . Škoda jen že s námi není Láïa, ten by do toho šel. Pod kanálem je to sice dost vlnité, ale ne nemožné. . To si myslí Jitka protože stojí na bøehu. Prohlížíme si tra�, prohlížíme také trénujícího Francouze - mòam až do tmy. Pak si dáme krátkou veèeøi a jedeme smìr Ardeche. Zakempujeme mezi vinicema.
Hodnocení dne 22. .


Úterý 6.11. 2001:
Ráno máme slibnou snídani mezi vinnými keøi a pak se vydáváme na cestu do Vallon Pont d'Arc. Ve mìstì zjiš�ujeme (témìø neúspìšnì) podrobnosti o maratonu.
Koneènì jdeme dnes na vodu. Øeka je nádherná. Poté co ujedeme asi jeden nebo dva kilometry se ozývají první pøipomínky: Hanka: "Je to tu hezké, ale jestli je to celý takový, tak to jedu naposled." (pøed námi ještì 33 km). .
Po desíti kilometrech už se øeka nezdá hezká vùbec, zaèíná foukat vítr a my netušíme, jak daleko to mùže být do konce. Po dalších dvaceti kilometrech už je to jasný: Hanka: "To je nejhnusnìjší øeka, co jsem kdy vidìla". . Jenže to nás èeká ještì patnáct kilometrù a my s Veronikou už jsme zoufalý a pøedstavujeme si jak pojedeme touhle hrùznou soutìskou až do veèera, až do konce života…Po cestì se zvrhne Veronika a Jitka jí následuje.
Jitka kometuje své lodní umìní: "Tam, kde nìkdo krysí, tam krysí i Jitka, a tam kde nekrysí nikdo, tak aspoò ta Jitka". .
Zastavujeme na záchod na Veronièino pøání, pøestože jsme už tak zmzlý a bøeh je tak kluzký, že je jasný, že se nám prostì vystoupit nepodaøí. Hanka dostala záchvat vzteku: "Já tady prostì nevylezu…ne já tu fakt vylejzat nebudu… Co mám dìlat, když mi poøád uplavává pádlo? Já se tady vyèùrám do lodi a vyhoubièkuju to… Už nikdy nepudu na vodu. Já do tý vody nepolezu… Loï rozdupu a pùjdu pìšky na silnici... ". (stìna cca 60 m kolmo, až pøevis).
Jinak øeka mìla hezká místa, ale nemuselo by mezi nimi být vždy 2 km, ale jen tak 50 m. .
Aby se dalo vylýzt, vylejt a jet dál.
Mezitím se Tomáš ztratil v botanické zahradì. Šel si bezstarostnì na procházku a cestièky se pomalu ztrácely.
V kempu jsme potkali legraèního chlapíka, vypadal jak Èáryfuk (mìl i nìco spoleènýho s Vaškem). Nabídl pomoc s odvozem lodí což jsme odmítli a tak nám nakonec aspoò zjiš�uje podrobnosti o závodì. Ráno, když nám jde sdìlit výsledek, tak se familiárnì zdraví s našimi novými sousedy Nìmci - støíbrní deblkajakáøi ze Sydney. Ti pøijeli veèer a zatímco si staví stany my sedì v autì je pozorujeme a staèíme probrat øadu témat neuvìøitelnì dlouhých.
Ráno si pak ještì Nìmci pøistaví hotel a restauraci.
Rozhodly jsme se, že chceme jet na olympiádu. Asi za Alžír, ale musíme si nejdøív zmìnit obèanství. Veronika dumá, jestli je opravdu tøeba si mìnit obèanství, jestli nestaèí jen jezdit za nìjaké USK Zimbabwe.
Veronika zjiš�uje možnosti registrace závodu. Nejdøíve anglicky, což u nìjakých Švýcarù nevyšlo. Potom dala dohromady skvìlou nìmeckou vìtu, kterou na nì bez rozmyšlení vyhrkla: "Wir mochten kayaking marathon hier".
Hodnocení dne 26. .


Støeda 7.11. 2001:
Dlouho jsme se ráno rozhodovali o tom, co budeme dále dìlat. Dohadujeme se, že dnes voda ne, ale zato zítra bude rychlostní zkouška. Dnes tedy pìší výlet do hor, botanické zahrady apod.
Je nádhernì, na každé vyhlídce trávíme pár chvil. Potkali jsme spoustu zvíøat, skoro jako na safari. Ještìrky se nás vùbec nebojí. Pak jsme narazili na stádo horských koz. Tomáš je dost konsternován z faktu, že na místì, kde si vèera dìlal piknik je tolik koz. Veronika hodnotí kozy jako "mužné". Øíká: "Kdybych byla koza, tak tohle by byl mùj favorit. Dobrý jsou, bavili mì."

Po cestì vedeme opìt filozofické hovory. Veroniku zajímá: "Myslíte, že to Èáryfuk jezdí každej den?"
Obídek na vyslunìné vyhlídce kazily jen všudypøítomné pøelety stíhaèek. Jitka a Veronika si dávají kvìtákovou polívku a leèo z konzervy, Hanka s Tomem zapiknikovali špagetama se sýrem a návdavkem máme èokoládu. Nad hlavami nám tìsnì proletìlo letadlo (asi vyhlídkové). Hanka: "Tak a je válka".
Jitka:" Tohle bylo váleèné letadlo tak ve 30 letech." Veronika zùstává u vytržení: "Ty do toho vidíš?"
Hanka dostala na zadek. Chtìli jsme totiž vyzvìdìt (J+H), co se skrývá v keøi cca 30 m po srázu dolù. Vypadalo to na auto, ale Jitka pozdìji zjistila, že je to popelnice. Hanka zùstala v polovinì kamenité sutì. Tomáš: "Hanko, nelez tam, pojï okamžitì nahoru!!!" Hanka: "Ne, mì to baví, koneènì mnì nìco baví…" Tomáš:" Pojï okamžitì nahoru, nebo sjedeš nìkam do údolí." Hanka: "Já se bojím, ty mnì jenom strašíš…"
Projeli jsme St. Martin, prohlédli jsme si schody na jezu, moc hezkých sedm válcù po sobì. Máme strach, abychom tam nerozbily zadek. Pak jsme prošli krásné støedovìké mìsteèko s hrádkem a zase zpìt. Byl to fajn maraton - vystupování a nastupování do auta. .

Veèer Tomáš zase jednou ocenil náš dívèí kolektiv: "To je pìkný, když máte plný pusy."
Pøi našem pikniku v autì Jitka øíká: "Dáme ještì litra vína a dem." (do hospy). Tomáš to komentuje: "Jitka je tady z nás nejvíc aktivní: Píše, vaøí, furt tu èelovku…".
Tak jsme šli do hospy, kde jsme øešili rùzná témata, napøíklad, jak se Tomáš s Hankou seznámili. Tomáš: "Když jsme se s Hankou seznámili, nezavolal jsem jí, protože tam byla v divné spoleènosti. Nechovala se tam pøíkladnì. .
" "Nevim, co by asi tak chtìl, nìjakou pipku nejspíš."
Jitka:" Mnì by zajímalo, jestli když chlap øekne, že jsem ho zaujmula, …"
Tomáš jí skoèí do øeèi: "To jsou jenom kecy."
Byl to tedy hezký veèer v kavárnì ve Vallon Pont d'Arc. Na záchodì mìli jenom šlapky. Zábava rozhodnì nevázla všichni jsme se lízli.
Hodnocení dne 28. .


Ètvrtek 8.11.2001:
Budík hnusnej zvonil už v sedm. I pøesto jsem se s Veronikou vykodrcaly na vodu až ve ètvrt na deset. Sousedi Nìmci tou dobou zrovna vstávali. Co si asi mysleli, když jsme lezly do našich efišných obleèkù?
Tentokrát byla cesta kratší, pøed závìreènou rovinkou nás dojela Hanka a tak jsme ji zvládly rychleji než kdybychom byly jely samy. .
Èlovìk aby je poøád nìkde tahal. Fajn trénink.
K obídku je èoèka s vajíèkem a H+T mají brambùrky s lunchmeatem. .
Na tu jejich èoèku musel mít èlovìk poøádnej hlad aby si taky dal.
Pøi obìdì uvažujeme: Hanka: "Kdyby tu byl Vašek, tak by to jel aspoò dvakrát."
Veronika: "Nebo by se zbláznil."
A vyrážíme k moøi. U Avignonu (Nimes) si prohlížíme Pont du Gard. Hanièka je nenapravitelný jedlík: èokoládka, tvaroh, bonbony, brambùrky a furt hlad. .
Když ta cesta je tak dlouhá a v autì taková nuda.
Tomáš: "Hani, už to nejez, netláskej!!! "
Hanka: "Já na to mám jinej názor, mnì to chutná."
Tomáš: "Zùstaneš na ocet."
Hanka: "Stejnì ty umøeš døív než já ztloustnu."
Postavili jsme stany v hrozném vìtru v kempu u pláže v pìkném mìsteèku S'tes Maries de la Mer. Veèer u vínka dopadl na rozdíl od pøedchozího trochu rozpaèitì. .
Jitka nìkdy používá zvláštní eufemismy: poøádnou hádku nazve nìèím rozpaèitým. To se lidem, kteøí spolu tráví delší dobu stává. Co však nenapraví rozhovor o vodì. Tím spíš, když nìkdo poslouchá jak nìkdo krysí.

Hodnocení dne 29. .


Pátek 9.11.2001:
Krásná byla noc, teplo a vìtrno. Slovem vìtrno se zde míní hurikán. Ranní procházka u moøe je pøekrásná. Fièí ale až chladnì. Mìsteèko je moc hezouèké. Známky tu ale nikde nemají. Stavili jsme se v docela pøíjemném podniku na kafèo a palaèinky (Hanka s Nutellou a já slanou).
Na promenádì Hanka prohlásila: "Jé už je pøíliv, voda je u bøehu" (bylo poledne). .
Doteï nechápu pointu toho, proè se mi posmíval,i to snad nemùže být pøíliv v poledne?
Po obídku, H+T mìli zase špagety se salámem a my hrachovou polívku, jsme s Hankou vyrazily sjezdovat na moøe. Bylo teplé a celkem fajn. Jen malé vlny a velký vítr. .
Veèer už se zase vracíme na Ardeche. Opìt ta dlouhá cesta v autì a do veèeøe daleko, tak jsem aspoò dojídala zbytky od obìda.
Tomáš: "Hanièko to je nebezpeèný mít ty hrnce mezi nohama. Když nabouráme, tak se poøežeš. Mezi nohama nemáš mít nic, jenom kalhotky."
Veronice se nelíbí Tomášova hudba - disco. Tomášovi zase Hanèiny stravovací návyky.
Tomáš: "To ani netušíte jak se tìším do práce. Jedu na týden do Ostravy to bude pohoda."
Tomáš: " Co je vášeò?"
Veronika: "Tøeba i voda je vášeò."
Tomáš: "To jako že musíš dávat pozor, jinak otìhotníš?"
Jitka: "Když nedáš pozor, tak do toho spadneš."
Hanka zapomnìla napsat, že v Vallon jsme zažili ostudu jak Brno. Nejdøív jsme se úspìšnì zapsaly k závodu - jako správný socky jsme nafasovaly vínko, trièka ap. a startovné jsme nezaplatily (to z pøítomných Èechù teda nikdo). Pak jsme Tomáše s Hankou nechaly a� se baví, jak umí a vyrazily (J+V) vtøíc nástrahám francouzského malomìsta (s pøedstavou, že utratíme poslední pøebyteèné franky). Pøedevším, v téhle zemi nikdo neumí jinak než francouzsky - ale máme ruce a nohy. Seznámily jsme se s fajn barmanem a jeho kamarádem. Když zjistil, že jsme Èešky, zamiloval si nás a nic nedal na to, že jsme pravièaèky ("Èeko - komunisto. Komunisto"). Tak se pøed nami objevila další sklenièka vína, pak nìjakej sirup a dokonce šampus. To už jsme ovšem zjiš�ovali pùdu na Italské stranì - tedy co se týká konkurence (opìt posloužily ruce i nohy). Docela jsme se pobavily a k našemu úžasu byly odvezeny až do kempu, takže odpadla dlouhá nudná cesta pìšmo. Návdavkem se nám dostalo pozvání na závody ???kde asi? hlavnì na nìkdy v dubnu - což už by mohlo být tepleji (aspoò v teplých krajích.
Hodnocení dne 29. .


Sobota 10.11.2001 den závodu:
Na popis nemám sílu. Bylo to strašný, ale intenzivní. . Tak já k tomu nìco napíšu, i když už je to mìsíc zpátky. Závod byl úžasnej, pokud èlovìk pøekousnul poèáteèní stres. I když nás všichni pøipravovali na poøádnej masakr, tak jsem stejnì pøipravená nebyla. Chtìla jsem to vzdát. Jenže to nebylo možný protože jsem byla uprostøed øeky a všude okolo mì se valily lodì. Tolik lodí pohromadì jsem ještì v životì nevidìla. Z rovný hladiny se v mžiku staly metrový vlny. Tenhle závod je fakt dobrý si zkusit, hlavnì psychicky. Holky to nevydržely. Veronika prohlásila, že to bylo jak Titanic. Tisíce topících se lidí, pádel, lodí, kterým nikdo nepomáhá.
V cíli jsme teda dostali balíèky, ale bylo mi dost špatnì, takže si nepamatuju, co v tìch balíèkách bylo. Pamatuju si jen, že to bylo jako na našich závodech, byli tam snad všichni, co znám.
Když jsme se trochu zregenerovaly, tak jsme se vydaly hledat lodì, který holky v zoufalství nìkde nechaly. Nebylo to v zoufalství, ale na silnici to bylo tøi kilometry témeø kolmo. Tomáš si z Astry udìlal terénní auto. . A potom už jsme jeli domù. Teda k Vilíkovi.
Hodnocení dne 19. .

Nedìle 11.11. 2001:
Ještì jsme se obohatili o jeden úžasný zážitek a to byly Rýnské vodopády. Nemá cenu to tu popisovat, protože to opravdu popsat nejde. Je to to nejkrásnìjší, co jsem kdy vidìla.